Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1415/12

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Ing. Ladislava Kostrůnka a 2. Romana Kostrůnka, obou zastoupených JUDr. Marií Kostrůnkovou, advokátkou se sídlem v Táboře, Bělehradská 2759, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. ledna 2012 č. j. -67 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2011 č. j. -49 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Argumentace stěžovatelů

1. Dne 17. 4. 2012 obdržel Ústavní soud návrh, ve kterém stěžovatelé navrhli zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto o zastavení řízení o jejich žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra o zamítnutí jejich rozkladu proti rozhodnutí o nevyhovění žádosti o přiznání finanční náhrady podle , kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik. Důvodem zastavení řízení bylo nezaplacení soudního poplatku v zákonem stanovené lhůtě.

2. Z předložené ústavní stížnosti a soudních rozhodnutí se podává, že Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) zastavil řízení o výše uvedené žalobě, neboť stěžovatelé nesplnili k jeho výzvě poplatkovou povinnost dle , o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Z usnesení městského soudu plyne, že stěžovatelé byli prostřednictvím své zástupkyně k zaplacení předmětného soudního poplatku řádně vyzváni a současně upozorněni na následky jeho nezaplacení. Ve lhůtě stanovené ve výzvě však soudní poplatek zaplacen nebyl, a proto soud řízení podle ve spojení s zákona o soudních poplatcích zastavil. Toto usnesení stěžovatelé napadli včas podanou kasační stížností. V ní uvedli, že k prodlevě došlo z důvodu autohavárie druhého stěžovatele a jeho matky a jejich následné hospitalizace. Poukázali, že k okamžiku podání kasační stížnosti je již soudní poplatek zaplacen. Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.

3. Stěžovatelé tvrdí, že v rozhodnutí městského soudu byla uvedena možnost podat do zastavení řízení kasační stížnost, což učinili a zároveň zaplatili soudní poplatek. Jsou přesvědčeni, že zamítnutím kasační stížnosti byl porušen zákon. Sám Nejvyšší správní soud totiž v odůvodnění uvádí, že odvrátit zákonné účinky nezaplacení soudního poplatku je schopen pouze úkon spočívající v jeho zaplacení v době do nabytí právní moci usnesení o zastavení řízení. To stěžovatelé učinili. Proto tvrdí, že došlo k porušení a y a d, neboť zásada rovnosti je stěžejní zásadou spravedlivého procesu. Navíc jde v jejich případě o spor restituční, takže zajištění této rovnosti a správné jednotné aplikace zákona o soudních poplatcích je stěžejní zásadou spravedlivého procesu.

II.

Formální předpoklady projednání návrhu

4. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky až , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a vyčerpali zákonné prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je přípustná.

III.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud proto mohl posoudit ústavní stížnost po obsahové stránce a dospěl k závěru, že se z hlediska ochrany ústavnosti jedná o návrh zjevně neopodstatněný.

6. Ústavní soud není další instancí, před kterou by mohlo být pokračováno v řízení před obecnými soudy. Jeho funkcí je soudní ochrana ústavnosti ve smyslu y. Jak se podává z výše uvedeného, předmětem ústavní stížnosti je pouze otázka včasného zaplacení soudního poplatku. Stěžovatelé tvrdí, že soudní poplatek uhradili spolu s podáním kasační stížnosti a že z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu tato možnost vyplývá. V tomto ohledu jim nelze přisvědčit. Možnost zaplatit soudní poplatek je dána do konce dne, kdy nabývá právní moci rozhodnutí o zastavení řízení z důvodu nesplnění poplatkové povinnosti. Není to tedy uplynutím lhůty stanovené ve výzvě k zaplacení. V případě, že soud dále vyčká, je fakticky tato možnost nadále otevřena. V projednávané věci byla výzva k zaplacení soudního poplatku doručena dne 14. 9. 2011, takže sice lhůta uplynula třetím dnem od doručení, avšak možnost zaplatit poplatek trvala až do 1. listopadu 2011, kdy bylo usnesení městského soudu doručeno dle dodejky právní zástupkyni stěžovatelů. To, že poučení tohoto usnesení obsahuje možnost podat kasační stížnost, však neotevírá možnost zaplatit soudní poplatek, nýbrž zpochybnit samotné usnesení, jak přiléhavě Nejvyšší správní soud vyložil.

7. Ústavní soud tak shrnuje, že usnesení o zastavení řízení vydal městský soud dne 31. 10. 2011. Usnesení nabylo právní moci dnem 1. 11. 2011, kdy bylo doručeno zástupkyni žalobců. Tedy tento den byla ještě možnost do 24.00 hod. soudní poplatek uhradit u soudu kolkovými známkami nebo bankovním převodem. To se však v tomto případě nestalo a do nabytí právní moci usnesení o zastavení řízení soudní poplatek ze strany žalobců zaplacen nebyl. To stěžovatelé učinili až dne 15. 11. 2011, kdy byl městskému soudu doručen formulář s nalepenými kolkovými známkami v hodnotě soudního poplatku a současně podána kasační stížnost. K namítanému porušení rovnosti v takovém případě dojít nemohlo, neboť postup obou soudů je jak v souladu s předpisy hmotného a procesního práva, tak i konstantní judikaturou správních soudů.

8. Proto Ústavnímu soudu nezbylo než odmítnout ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. února 2013

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu