Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 4913/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Z. R., zastoupeného Mgr. Martinou Šamlotovou, advokátkou, AK se sídlem Příkop 834/8, 602 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 12. 7. 2012 č. j. -549 a usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 13. 4. 2012 č. j. -532 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel napadl shora označená rozhodnutí obecných soudů, neboť v nich spatřoval porušení svého práva vlastnit majetek zakotveného v ustanovení d (dále jen " ") a Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a zároveň porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v ustanovení y a Úmluvy.

Stěžovatel byl pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 31. 8. 2011 pro spáchání trestného činu podvodu. Předmětným rozsudkem mu byla rovněž uložena povinnost nahradit škodu ve výši 409 000,- Kč poškozené Renatě Bouchalové (dále jen "poškozená"). Okresní soud v Přerově napadeným usnesením přiznal poškozené nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 160 093,20 Kč. Proti předmětnému usnesení podal stěžovatel stížnost, jež však byla usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci zamítnuta.

Porušení výše citovaných ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatel v tom, že obecné soudy vycházely při výpočtu výše náhrady nákladů vzniklých přibráním zmocněnce poškozené z ustanovení , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ačkoliv ustanovení § 154 odst. 1 ani § 155 odst. 4 trestního řádu, která upravují povinnost odsouzeného nahradit poškozenému náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu škodu, sama pravidlo pro postup při určování výše náhrady nákladů neobsahují. Dle názoru stěžovatele tak v daném případě bylo nutno postupovat analogicky dle ustanovení § 151 trestního řádu, jehož použití aplikaci ustanovení § 10 odst. 5 advokátního tarifu vylučuje. Výše nákladů na přibrání zmocněnce se proto nemá odvozovat od výše přiznané náhrady škody, nýbrž má být vypočtena analogicky způsobem, jakým se stanoví náklady na obhájce obviněného v dané věci.

Stěžovatel zdůraznil, že v důsledku aplikace ustanovení § 10 odst. 5 advokátního tarifu vznikají nepřiměřené rozdíly v přiznané odměně za právní zastoupení, neboť obhájci je účtována několikanásobně nižší odměna než zmocněnci poškozeného, přestože úloha obhájce je v trestním řízení daleko významnější a náročnější než role zmocněnce. Dle názoru stěžovatele je adhezní řízení pouhou součástí řízení trestního. K přiznání náhrady škody je nezbytný výrok o uznání viny z předmětného trestného činu a poškozený zde nenese důkazní břemeno, jelikož to leží na státním zástupci. Ten je povinen prokázat naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu, v případě stěžovatele tedy i vznik "škody", jež je formálním znakem trestného činu podvodu.

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti ( y). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody. Ústavní soud proto posoudil, zda obecné soudy v řízení svévolně neaplikovaly právní normy bez rozumného odůvodnění či zda právní závěry učiněné obecnými soudy nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními. Žádná takováto - a ani jiná - protiústavní pochybení odůvodňující zásah Ústavního soudu však ve věci zjištěna nebyla.

Ústavní soud nemůže přitakat námitce stěžovatele, podle níž absence zakotvení konkrétního pravidla pro výpočet náhrady nákladů vzniklých přibráním zmocněnce v ustanovení § 154 odst. 1 a § 155 odst. 4 trestního řádu zakládá důvod pro analogické použití ustanovení § 151 trestního řádu. Předmětné pravidlo nepředstavuje mezeru v právu, neboť je v právním řádu obsaženo právě v ustanovení § 10 odst. 5 advokátního tarifu, a není proto důvod uvažovat o vyplnění mezery cestou analogie. Aplikace příslušné podzákonné normy na případ stěžovatele je obecnými soudy řádně odůvodněna a její interpretace nepředstavuje extrémní vybočení z kautel ústavnosti. Postupu obecných soudů nelze proto z ústavního hlediska nic vytknout.

K povaze adhezního řízení Ústavní soud podotýká, že ačkoliv adhezní řízení nesporně je součástí trestního řízení a jeho výsledek je závislý na vyslovení viny obžalovaného, vykazuje specifika, jež je od samotného trestního řízení podstatně odlišují. Jeho předmětem je náhrada škody, jakožto soukromoprávní nárok poškozeného, a přestože má poškozený v mnohých případech usnadněné důkazní postavení v otázce vzniku škody, je vždy povinen dokázat výši vzniklé škody. Pakliže nejsou odstraněny pochybnosti o skutečné výši vzniklé škody, soud obžalovanému neuloží povinnost k její náhradě a odkáže poškozeného na uplatnění nároku v občanském soudním řízení. Význam obhájce obžalovaného v trestním řízení je nesporný, nelze jej však poměřovat s významem zmocněnce poškozeného v adhezním řízení, neboť se jejich úloha v řízení podstatně liší, když každý z nich hájí zcela jiný zájem svého mandanta.

Ústavní soud zdůrazňuje, že nastavení výše odměn za právní zastoupení je úkolem normotvůrce, který svou představu o vhodné úpravě jejich výpočtu vtělí do textu právního předpisu.

Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší, aby normotvůrcem přijaté řešení hodnotil. Pravidlo určení tarifní hodnoty pro výpočet odměny zmocněnce poškozeného v trestním řízení pro účely stanovení náhrady nákladů řízení je transparentně zakotveno v ustanovení § 10 odst. 5 advokátního tarifu a lze uzavřít, že dané úpravě nelze z hlediska ústavní konformity nic vytknout.

Ústavní souladností napadených rozhodnutí nemohl otřást ani odkaz stěžovatele na jím citovaný doktrinární názor, a to nejen pro jeho zjevnou neaktuálnost ve vztahu k rozhodné právní úpravě, ale především pro nezávaznost ve vztahu k právním závěrům obecných soudů.

Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 12. února 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu