Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 4845/12

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele Miroslava Müllera, zastoupeného Mgr. Miroslavem Šipkou, advokátem v Sokolově, ul. Jednoty 1628, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. -167 ze dne 29. 10. 2012 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. -65 ze dne 7. 2. 2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 21. 12. 2012 byl Ústavnímu soudu doručen návrh posouzený ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), jako ústavní stížnost. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku krajského soudu, jehož výrokem I. byl zavázán zaplatit částku 500.000,- Kč s úrokem z prodlení od 16. 9. 2010 do zaplacení a náklady nalézacího řízení. Výrokem II. krajský soud zamítl žalobu na zaplacení úroku z prodlení z částky 500.000,- Kč za dobu od 26. 10. 2007 do 15. 9. 2010. Stěžovatel se rovněž ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku vrchního soudu. Má totiž za to, že těmito rozhodnutími bylo porušeno zejména jeho právo na spravedlivý proces na soudní ochranu ve smyslu d (dále jen " ") a ve smyslu y. Stěžovatel přitom oběma soudům vytýká, že nepřihlédly k důkazům předloženým stěžovatelem majícím prokazovat započtení pohledávek stěžovatele vůči žalobci.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález

sp. zn.

, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález

sp. zn.

, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není totiž součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, takže jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních.

Ke konkrétní stěžovatelově argumentaci může Ústavní soud jenom dodat, že stěžovatelova tvrzení v ústavní stížnosti obsažená se poněkud míjí s odůvodněním napadených rozhodnutí, neboť zde je dostatečně vysvětleno, proč ke stěžovatelem tvrzenému započtení nedošlo, respektive proč odvolací soud k důkazům předloženým stěžovatelem až v odvolacím řízení z důvodu principu neúplné apelace nemohl přihlížet.

Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout, pokud jí je napadán v záhlaví citovaný rozsudek vrchního soudu a výrok I. rozsudku krajského soudu, v rozsahu potvrzeném vrchním soudem [v části, v níž byl výrok I. rozsudku krajského soudu změněn vrchním soudem, je ústavní stížnost v tomto rozsahu návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud podle příslušný (srovnej písm. d/ y argumentem z opaku)].

Napadá-li ústavní stížnost i výrok II. rozsudku krajského soudu, pak ve vztahu k tomuto výroku je ústavní stížnost podaná někým zjevně neoprávněným podle , neboť zamítavým výrokem nemohlo být zasaženo do stěžovatelových základních práv (svobod).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. února 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu