Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2491/12

Ústavní soud rozhodl dne 13. února 2013 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatele Vladimíra Urválka, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Charvátova 11, Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. -130 ze dne 12. 6. 2012 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. -89 ze dne 18. 10. 2011 a o návrhu na zrušení a 2 , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 2. 7. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. V souladu s spojil stěžovatel se svou ústavní stížností návrh na zrušení a odst. 2 , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 29. 3. 2011 u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR (dále jen "vedlejší účastnice") žalobu o zaplacení 12.060,- Kč s příslušenstvím; tato částka představovala náklady vynaložené stěžovatelem na právní zastoupení v trestním řízení vedeném u obvodního soudu pod sp. zn. . Obvodní soud usnesením č. j. -60 ze dne 1. 8. 2011 řízení co do částky 12.060,- Kč, zastavil, neboť vedlejší účastnice tuto částku stěžovateli dne 14. 7. 2011 uhradila. Předmětem řízení poté zůstalo toliko příslušenství pohledávky. Rozsudkem č. j. -89 ze dne 18. 10. 2011 uložil obvodní soud vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli úrok z prodlení za období od 25. 5. 2011 do 14. 7. 2011 (výrok I.), zatímco za období od 24. 1 2011 do 24. 5. 2011 návrh na úhradu úroků z prodlení zamítl (výrok II.). Obvodní soud dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Odvolání stěžovatele proti zamítavému výroku bylo usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") č. j. -130 ze dne 12. 6. 2012 jako nepřípustné odmítnuto.

Posledně uvedené usnesení městského soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu obvodního, napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž namítal porušení svých ústavně zaručených práv plynoucích z , , a d a a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení, že ustanovení má diskriminační povahu, neboť stát a územní samosprávné celky disponují šestiměsíční lhůtou k vypořádání nároků uplatněných v režimu citovaného zákona, čímž jsou zvýhodněny oproti jiným právnickým a fyzickým osobám, na něž se vztahuje úprava obsažená v zákoně č. , , ve znění pozdějších předpisů. Toto zvýhodnění se přitom, dle právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. , projevuje i ve sféře příslušenství pohledávky, což bylo bezprostřední příčinou částečného zamítnutí stěžovatelovy žaloby; dle názoru Nejvyššího soudu, s nímž se okresní soud zjevně ztotožnil, se totiž stát dostává do prodlení až marným uplynutím šestiměsíční lhůty dle a teprve od tohoto okamžiku jej stíhá povinnost hradit úrok z prodlení. Stěžovatel rovněž vyjádřil nesouhlas s rozhodnutím obvodního soudu o nákladech řízení, kdy tento soud zjevně pominul, že žaloba byla co do jistiny podána důvodně a stěžovatel byl neúspěšný toliko co do části příslušenství. Ve vztahu k dodržení lhůty pro podání ústavní stížnosti stěžovatel podotkl, že odvolání podal v souladu s poučením, jehož se mu dostalo v rozsudku obvodního soudu, proto by mu tato okolnost neměla být přičítána k tíži.

II.

Ústavní soud následně přistoupil k posouzení ústavní stížnosti, přičemž se nejprve zabýval otázkou, zda jsou splněny podmínky pro meritorní projednání návrhu, tzn. především, zda byla ústavní stížnost podána včas a zda byla přípustná.

Z vlastní rozhodovací činnosti je Ústavnímu soudu známo, že se jednalo již o druhou ústavní stížnost stěžovatele v téže věci. Stěžovatel se poprvé obrátil na Ústavní soud dne 12. 12. 2011, po vydání rozsudku obvodního soudu č. j. -89 ze dne 18. 10. 2011; jeho ústavní stížnost byla zaevidována pod

sp. zn.

. Dne 2. 7. 2012, poté co městský soud usnesením č. j. -130 ze dne 12. 6. 2012 odmítl jeho odvolání, podal stěžovatel nyní projednávanou ústavní stížnost. Obsah obou návrhů byl shodný s tím rozdílem, že v nyní projednávané věci byl do petitu zahrnut i požadavek na zrušení usnesení městského soudu, od jehož doručení také stěžovatel odvozoval běh lhůty k podání ústavní stížnosti, a to i proti rozsudku obvodního soudu. Usnesením

sp. zn.

ze dne 7. 8. 2012 odmítl Ústavní soud první ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou, včetně akcesorického návrhu na zrušení právního předpisu.

Dle je třeba ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. V nyní projednávané věci byl tímto procesním prostředkem rozsudek obvodního soudu č. j. -89 ze dne 18. 10. 2011, proti němuž již nebyl další opravný prostředek přípustný. Ústavní soud ovšem ustáleně judikuje, že pokusí-li se stěžovatel, veden nesprávným poučením, využít opravný prostředek, který nebyl v daném řízení přípustný, nemůže být tato skutečnost na újmu jeho právům v řízení o ústavní stížnosti. Lhůtu k podání ústavní stížnosti je proto třeba v takovém případě považovat za zachovanou nejen ve vztahu k rozhodnutí, jímž byl opravný prostředek odmítnut, nýbrž i ve vztahu k rozhodnutím předcházejícím (srov. např. nález

ze dne 2. 12. 2008, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 51, nález č. 210, str. 627, či usnesení

sp. zn.

ze dne 19. 4. 2012, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud zvažoval, zda lze toto beneficium vztáhnout i na účastníka, který si dle svého vlastního tvrzení (v návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti ze dne 12. 12. 2011) byl nepřípustnosti opravného prostředku vědom a přesto jej podal, resp. zda se uplatní i za situace, kdy si účastník již v minulosti podal proti konečnému rozhodnutí ústavní stížnost a Ústavní soud se touto stížností věcně zabýval. Ve snaze šetřit v maximální možné míře právo stěžovatele na přístup k soudu a s přihlédnutím k tomu, že usnesení

sp. zn.

ze dne 7. 8. 2012 netvoří překážku věci rozhodnuté (srov. znění ), projednal Ústavní soud i druhou ústavní stížnost stěžovatele v plném rozsahu, tzn. nejen ve vztahu k usnesení městského soudu č. j. -130 ze dne 12. 6. 2012, nýbrž i ve vztahu k rozsudku obvodního soudu č. j. -89 ze dne 18. 10. 2011 a akcesorickému návrhu na zrušení právního předpisu.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Usnesení městského soudu č. j. -130 ze dne 12. 6. 2012 bylo ústavní stížností napadeno toliko formálně. Stěžovatel netvrdil, že by městský soud při posuzování přípustnosti odvolání jakkoliv pochybil; ostatně před uplatněním takové námitky by byl stěžovatel povinen nejprve vyčerpat žalobu pro zmatečnost ( , , ve znění pozdějších předpisů), jinak by byla ústavní stížnost proti takovému rozhodnutí nepřípustná ( ). Fakticky směřovala nyní projednávaná ústavní stížnost toliko vůči rozsudku obvodního soudu č. j. -89 ze dne 18. 10. 2011. Vzhledem k tomu, že stěžovatel ve svém návrhu uplatnil tytéž námitky jako v předchozí ústavní stížnosti, neměl Ústavní soud žádný důvod své závěry vyjádřené v odůvodnění usnesení

sp. zn.

ze dne 7. 8. 2012 jakkoliv přehodnocovat a v podrobnostech na toto rozhodnutí odkazuje. Na tom nic nemění ani odkaz stěžovatele na nález

sp. zn.

, který se v jeho prvním návrhu nevyskytoval; citovaný nález byl přijat za odlišných skutkových okolností a na nyní projednávanou věc nedopadá.

Ústavní soud již v usnesení

sp. zn.

vyložil, proč nebylo možno akcesorický návrh stěžovatele na zrušení a 2 shledat důvodným. Závěr o ústavní konformitě předmětného ustanovení byl nově potvrzen i usnesením Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 6. 11. 2012 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), jímž Ústavní soud reagoval na návrh Obvodního soudu pro Prahu 1, který se opíral o tytéž argumenty, jež uvedl ve svém podání stěžovatel.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost stěžovatele, jakož i návrh na zrušení a 2 , odmítnout jako zjevně neopodstatněné dle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. února 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu