Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 864/12

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Rychetského a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Martina Pavlíka, zastoupeného Mgr. Radkou Mackovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Celetná 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2011 č. j. -170, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 8. 2011 č. j. -153, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností napadeným usnesením zastavil Obvodní soud pro Prahu 6 odvolací řízení, neboť stěžovatel (v řízení žalobce) nezaplatil ani k jeho výzvě soudní poplatek z odvolání.

Městský soud v Praze též ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí obvodního soudu potvrdil: na jeho správnost podle jeho názoru nemělo vliv ani následné částečné zpětvzetí odvolání.

Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel dovozuje, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle d. Připomíná, že poté, co k výzvě soudu nezaplatil soudní poplatek z odvolání a odvolací řízení bylo proto zastaveno, vzal odvolání v části směřující proti meritornímu výroku zpět, avšak i nadále trval na jeho projednání ohledně výroku nákladového, jež poplatku nepodléhá. V této části proto mělo řízení o odvolání pokračovat, a jestliže se tak nestalo, nebyla jeho věc před soudem řádně projednána.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

O nesprávnost ve smyslu "protiústavnosti" jde v obecné rovině (až) tehdy, jestliže obecné soudy vyložily a aplikovaly podústavní právo způsobem, jenž výrazem flagrantního ignorování kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, který je v nauce a soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.

Nic z toho ústavní stížnosti stěžovatele nesvědčí.

Odvolacímu soudu totiž nelze efektivně vytýkat, že neprojednal odvolání stěžovatele proti výroku o nákladech řízení za situace, kdy odvolací řízení - jako celek - již bylo usnesením obvodního soudu (pro nezaplacení poplatku z odvolání) zastaveno. Zákon o soudních poplatcích spojuje určité důsledky pro vydané rozhodnutí, jímž se řízení zastavuje, výlučně se situací, kdy poplatník soudní poplatek dodatečně, ve lhůtě k odvolání proti tomuto rozhodnutí, zaplatí. Oproti tomu okolnost, že poplatník - odvolatel proti meritornímu rozhodnutí soudu prvního stupně - odvolání (zčásti) vzal zpět (byť tím dodatečně jinak vymezil podmínky pro jeho zpoplatnění), významná vskutku není, neboť se tak stalo poté, co o odvolání bylo rozhodnuto (srov. ustanovení ). Usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení bylo nepochybně správné (což ani stěžovatel nezpochybňuje), v důsledku čehož je odvolací soud opodstatněně potvrdil ( ).

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. února 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu