Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
78101.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 430/13
Ústavní soud rozhodl dne 19. února 2013 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Vojena Gütlera a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti Společenství vlastníků jednotek Pelouškova 1443, Lipnická 1448, se sídlem v Praze 9, Pelouškova 1443, zastoupeného Mgr. Martinem Kašparem, advokátem se sídlem v Praze 8, Nad Šutkou 1811/12, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. Ncp 3729/2012 ze dne 25. října 2012, a o návrhu na zrušení ustanovení § 9 odst. 3 písm. u) zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , takto:
Ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení § 9 odst. 3 písm. u) zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobo d, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, jakož i porušení čl. 1 odst. 1 , čl. 2 odst. 3 a 4 Ústav y ČR v záhlaví označené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, vydané v rámci zkoumání věcné příslušnosti soudu (§ 104a o. s. ř. o. s. ř. ), jímž jmenovaný soud ve věci žaloby stěžovatele na zaplacení částky 10 365,50 Kč (představující neuhrazené zálohy za služby a jejich vyúčtování s příslušenstvím) žalovaným, podané u Obvodního soudu pro Prahu 9, rozhodl tak, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy s tím, že po právní moci rozhodnutí bude věc postoupena k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze. Toto své rozhodnutí odůvodnil vrchní soud, s odkazem na Vzorové stanovy společenství vlastníků jednotek a tam stanovenou působnost shromáždění vlastníků, ustanovením § 9 odst. 3 písm. u) o. s. ř. o. s. ř. , které mezi obchodní věci, k jejichž projednání a rozhodnutí jsou jako soudy prvního stupně příslušné krajské soudy, řadí také věci jednání a shromáždění společenství vlastníků jednotek a sporů z toho vzniklých, přičemž poukázal také na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 37/2011 .
V důvodech ústavní stížnosti, s níž byl spojen návrh na zrušení ustanovení § 9 odst. 3 písm. u) o. s. ř. o. s. ř. , stěžovatel tvrdí, že uvedené ustanovení je v rozporu s článkem 1 odst. 1 Ústav y, neboť z něj, podle něho, není zřejmé, který soud by měl rozhodovat o žalobách na zaplacení záloh a vyúčtování za služby spojené s užíváním bytové nebo nebytové jednotky. Oponuje dále shora uvedenému závěru vrchního soudu, jemuž také vytýká, že nebral v úvahu znění jeho stanov a uvádí také, že má informace o tom, že Vrchní soud v Olomouci judikuje opačným způsobem (což posléze doložil k doplnění ústavní stížnosti přiloženými rozhodnutími Vrchního soudu v Olomouci), když za věcně příslušné soudy v obdobných věcech považuje soudy okresní. Napadeným rozhodnutím přijatý výklad zákonného ustanovení brání také rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Z těchto v ústavní stížnosti blíže rozvedených důvodů navrhl zrušení napadeného rozhodnutí i označeného zákonného ustanovení.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud připomíná svou dřívější judikaturu, v níž dal najevo, že není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy
sp. zn. III. ÚS 126/04
,
,
,
a další). Takový stav v dané věci zjištěn nebyl. Vrchní soud v Praze své rozhodnutí zdůvodnil a učinil tak přezkoumatelným, tj. ústavně souladným způsobem, dostatečně rozvedl své úvahy vztahující se k aplikaci ustanovení § 9 odst. 3 písm. u) o. s. ř. o. s. ř. , přičemž odkázal i na rozhodnutí Nejvyššího soudu. V této souvislosti nutno také zdůraznit, že je především v pravomoci Nejvyššího soudu ČR, jako vrcholného soudního orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva. Ústavní stížnost tak byla posouzena jako neopodstatněná. Pokud jde o návrh stěžovatele na zrušení ustanovení § 9 odst. 3 písm. u) zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , lze odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že v případě, kdy byla ústavní stížnost odmítnuta z důvodů uvedených v ustanovení § 43 odst. 1 , odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu , sdílí procesně její osud i tento návrh.
Za tohoto stavu byla ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení zákonného ustanovení bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) , b) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2013
Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu