Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 430/13

Ústavní soud rozhodl dne 19. února 2013 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Vojena Gütlera a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti Společenství vlastníků jednotek Pelouškova 1443, Lipnická 1448, se sídlem v Praze 9, Pelouškova 1443, zastoupeného Mgr. Martinem Kašparem, advokátem se sídlem v Praze 8, Nad Šutkou 1811/12, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. ze dne 25. října 2012, a o návrhu na zrušení ustanovení , , takto:

Ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení , , se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných a d, Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, jakož i porušení , a 4 y ČR v záhlaví označené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, vydané v rámci zkoumání věcné příslušnosti soudu ( ), jímž jmenovaný soud ve věci žaloby stěžovatele na zaplacení částky 10 365,50 Kč (představující neuhrazené zálohy za služby a jejich vyúčtování s příslušenstvím) žalovaným, podané u Obvodního soudu pro Prahu 9, rozhodl tak, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy s tím, že po právní moci rozhodnutí bude věc postoupena k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze. Toto své rozhodnutí odůvodnil vrchní soud, s odkazem na Vzorové stanovy společenství vlastníků jednotek a tam stanovenou působnost shromáždění vlastníků, ustanovením , které mezi obchodní věci, k jejichž projednání a rozhodnutí jsou jako soudy prvního stupně příslušné krajské soudy, řadí také věci jednání a shromáždění společenství vlastníků jednotek a sporů z toho vzniklých, přičemž poukázal také na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. .

V důvodech ústavní stížnosti, s níž byl spojen návrh na zrušení ustanovení , stěžovatel tvrdí, že uvedené ustanovení je v rozporu s článkem 1 odst. 1 y, neboť z něj, podle něho, není zřejmé, který soud by měl rozhodovat o žalobách na zaplacení záloh a vyúčtování za služby spojené s užíváním bytové nebo nebytové jednotky. Oponuje dále shora uvedenému závěru vrchního soudu, jemuž také vytýká, že nebral v úvahu znění jeho stanov a uvádí také, že má informace o tom, že Vrchní soud v Olomouci judikuje opačným způsobem (což posléze doložil k doplnění ústavní stížnosti přiloženými rozhodnutími Vrchního soudu v Olomouci), když za věcně příslušné soudy v obdobných věcech považuje soudy okresní. Napadeným rozhodnutím přijatý výklad zákonného ustanovení brání také rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Z těchto v ústavní stížnosti blíže rozvedených důvodů navrhl zrušení napadeného rozhodnutí i označeného zákonného ustanovení.

Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní soud připomíná svou dřívější judikaturu, v níž dal najevo, že není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy

sp. zn.

,

,

,

a další). Takový stav v dané věci zjištěn nebyl. Vrchní soud v Praze své rozhodnutí zdůvodnil a učinil tak přezkoumatelným, tj. ústavně souladným způsobem, dostatečně rozvedl své úvahy vztahující se k aplikaci ustanovení , přičemž odkázal i na rozhodnutí Nejvyššího soudu. V této souvislosti nutno také zdůraznit, že je především v pravomoci Nejvyššího soudu ČR, jako vrcholného soudního orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva. Ústavní stížnost tak byla posouzena jako neopodstatněná. Pokud jde o návrh stěžovatele na zrušení ustanovení , , lze odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že v případě, kdy byla ústavní stížnost odmítnuta z důvodů uvedených v ustanovení , odst. 2 písm. a) , sdílí procesně její osud i tento návrh.

Za tohoto stavu byla ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení zákonného ustanovení bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta podle , b) , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. února 2013

Ivana Janů

předsedkyně senátu Ústavního soudu