Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 4290/12

Ústavní soud rozhodl dne 5. února 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Dufka, právně zastoupeného Mgr. Tomášem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Sokolovská 32/22, 186 00 Praha 8, proti usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 27. 9. 2012 sp. zn. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2012 č. j. -24 a proti usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Praha - západ ze dne 26. 10. 2012 č. j. ZT 290/2012-41 a proti usnesení policejního orgánu Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, SKPV, Územního odboru Praha venkov-Jih, ze dne 26. 9. 2012 č. j. KRPS-313494-55/TČ-2012-011471-PÍCH, za účasti Krajského soudu v Praze, Okresního soudu Praha-západ, Okresního státního zastupitelství Praha - západ a Policie ČR, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv, garantovaných ústavním pořádkem. Dle názoru stěžovatele došlo k porušení jeho základního práva na osobní svobodu a stíhání jen ze zákonných důvodů, dle článku 8 odst. 2d (dále jen ""). Stěžovatel dále tvrdí, že v jeho trestní věci došlo k porušení jeho základního práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1y.

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, bylo v záhlaví označeným usnesením policejního orgánu podle § 160 odst. 1 tr. řádu zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro zločin vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Proti tomuto usnesení podal navrhovatel stížnost, kterou však státní zástupkyně výše uvedeným usnesením ze dne 26. 9. 2012 podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou zamítla.

V souvislosti s trestním stíháním byl stěžovatel na návrh státní zástupkyně usnesením Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. 9. 2012 vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. b), c) tr. řádu. Ke stížnosti navrhovatele přezkoumal citované usnesení Krajský soud v Praze, který podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. řádu napadené usnesení zrušil a znovu rozhodl tak, že se stěžovatel podle § 68 odst. 1 tr. řádu bere do vazby toliko z důvodu dle § 67 písm. c) tr. řádu.

V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel (stručně řečeno) namítá, že jeho obhájci nebylo umožněno seznámit se před rozhodnutím soudu o vazbě v dostatečné míře se spisovým materiálem; dle stěžovatele tak ve vazebním řízení byl porušen princip kontradiktornosti a rovnosti zbraní. Dle názoru stěžovatele nebyla k uvalení vazby naplněna ani zákonná podmínka uvedená kumulativně v § 67 tr. řádu, zejména pokud jde o samu důvodnost trestního stíhání. Stěžovatel poukazuje na to, že klíčovým usvědčujícím důkazem v jeho trestní věci má být výsledek rekognice s poškozeným, která však proběhla jako neodkladný a neopakovatelný úkon, aniž by měl stěžovatel nebo jeho obhájce možnost na celý její průběh dohlédnout. Stěžovatel má dále za to, že skutek, který je popsán v usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, nemá znaky zločinu vydírání, ale toliko přečinu omezování osobní svobody dle § 171 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud by se jednalo o tento mírněji trestný čin, nelze stěžovatele vůbec vzít do vazby s ohledem na dikci § 68 odst. 2 tr. řádu.

II.

Ústavní soud je podle článku 83y (dále jen "") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení ).

V řízení o individuální ústavní stížnosti Ústavní soud rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

V projednávané věci je již z vlastní argumentace ústavní stížnosti a z podrobných odůvodnění napadených rozhodnutí patrno, že k zásahu do základních práv stěžovatele nedošlo. Pro posouzení námitek stěžovatele má význam specifická důkazní situace v jeho trestní věci.

Stěžovatel je (zkráceně řečeno) stíhán za to, že dne 15. 9. 2012 na místě uvedeném v usnesení o zahájení trestního stíhání měl počkat, až k jeho vozidlu přijde poškozený nezletilý, k němuž měl stěžovatel znenadání přistoupit, chytit jej za krk a pod pohrůžkou použití paralyzéru, který měl v ruce, jej odtáhnout do vozidla, kde ho měl shodit na podlážku před sedadlem spolujezdce a vyzývat jej, aby se nebránil, což poškozený neuposlechl a se stěžovatelem se pokoušel prát až do chvíle, kdy u nich zastavilo projíždějící vozidlo, což mělo stěžovatele přimět k zastavení útoku, čehož poškozený využil a z vozidla utekl. V době vydání napadených rozhodnutí orgány činné v trestním řízení dosud neobjasnily důvody, proč se stěžovatel měl chovat uvedeným způsobem; kromě uvedené rekognice a výslechu poškozeného nebyly dosud provedeny další podstatné důkazy, zejména výslechy několika svědků, které měly motivaci stěžovatele objasnit. Orgány činné v trestním řízení se v daném stadiu vyšetřování pokoušely zjistit, zda stěžovatel netrpí závažnou duševní poruchou, jež by jeho pobyt na svobodě činila nebezpečným, a to prostřednictvím znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie.

Za této objektivní konstelace považuje Ústavní soud za dostatečné, pokud byl stěžovatel před rozhodnutím soudu o vazbě seznámen s podstatou trestního obvinění proti němu, shrnutou v usnesení o zahájení trestního stíhání a s návrhem státní zástupkyně na vzetí do vazby. Zpřístupnění kompletního vyšetřovacího spisu v tomto raném stadiu řízení by mohlo vést ke zmaření taktického záměru policejního orgánu při objasňování trestného činu a tím i ke zmaření účelu trestního řízení (srov. § 65 odst. 2 tr. řádu).

Obdobně, pokud jde o otázku popisu a právního posouzení skutku, pro nějž je stěžovatel stíhán, Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že na usnesení policejního orgánu nelze mít v počátečním stadiu trestního řízení přepjaté nároky. Z hlediska ústavních garancí práva na obhajobu je podstatná identifikace skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným (§ 160 odst. 1 věta druhá tr. řádu), tzn., aby byl obviněný co nejpřesněji seznámen s tím, co je mu kladeno za vinu. K případným změnám v právní kvalifikaci ze strany orgánů činných v trestním řízení pak dochází v intencích trestního řádu (srov. § 160 odst. 6, § 176 odst. 2 tr. řádu). V projednávané věci je i přes málo pregnantní vyjádření z popisu skutku ve výroku usnesení o zahájení trestního stíhání (jak je citován stěžovatelem, soudem i státním zástupcem) dostatečně patrno, že stěžovatel měl pohrůžkou bezprostředního násilí (použití paralyzéru, který držel v ruce) působit na vůli poškozeného (tzn. nutit jej), aby nastoupil do automobilu.

Jako zjevně neopodstatněnou shledal Ústavní soud vágní námitku stěžovatele, týkající se průběhu rekognice s poškozeným. Jde o námitku, jíž se dostatečně zabýval již krajský soud, se závěrem, že uvedený úkon proběhl za přítomnosti soudce dle ustanovení trestního řádu. Z hlediska řízení o ústavní stížnosti jde o otázku předčasnou, neboť případnou neúčinnost důkazů provedených jako neodkladné a neopakovatelné úkony v přípravném řízení má primárně posoudit státní zástupce před podáním obžaloby, případně soud v hlavním líčení nebo již v rámci předběžného projednání obžaloby [srov. § 186 písm. e) tr. řádu].

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení , jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. února 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu