Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 399/13

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Leopolda Plačka, zastoupeného JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem, se sídlem v Ostravě, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. -422 ze dne 31. října 2012, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a 1) RNDr. Heleny Pětvalské, 2) Bc. Věry Nevrlé a 3) Martina Pětvalského, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 25. ledna 2013 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení. Jím bylo k jeho odvolání a odvolání vedlejších účastníků řízení potvrzeno usnesení Okresního soudu v Ostravě č. j. -400 ze dne 10. ledna 2012 ve výrocích, kterými bylo zastaveno řízení a stěžovateli bylo uloženo nahradit náklady řízení státu, a dále jím bylo toto usnesení změněno tak, že stěžovateli bylo uloženo nahradit náklady řízení vedlejším účastníkům řízení. Konečně jím bylo stěžovateli uloženo nahradit vedlejším účastníkům řízení náklady odvolacího řízení. Stěžovatel má za to, že oba obecné soudy porušily d.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje, že byl vedlejšími účastníky řízení žalován o vydání příslušenství. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. března 2008 potvrzeného k jeho odvolání rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. února 2009 mu bylo uloženo plnit, což stěžovatel učinil. Následně byly k jeho dovolání oba rozsudky zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. -353 ze dne 17. srpna 2010. Vedlejší účastníci řízení pak vzali žalobu zpět s tím, že již přijali od stěžovatele požadované plnění. Soud prvního stupně z podnětu stěžovatele rozhodl, že zpětvzetí žaloby není účinné, avšak z podnětu odvolání vedlejších účastníků řízení bylo toto rozhodnutí změněno odvolacím soudem tak, že zpětvzetí žaloby bylo shledáno účinným. Poté soud prvního stupně řízení svým usnesením zastavil a k odvolání stěžovatele bylo vydáno rozhodnutí, jež je napadáno ústavní stížností.

3. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že nezohlednily, že žalovaný plnil na základě rozsudků, jež byly zrušeny dovolacím soudem. Dále jim vytýká, že nezohlednily, že podal vzájemný návrh na vrácení uhrazených nákladů řízení, zaplacených na základě zrušených rozsudků soudů obou stupňů. V tomto směru poukazoval na nález

sp. zn.

(N 8/29 SbNU 57) s tím, že plnění ze strany žalovaného nelze automaticky vykládat jako dobrovolné a má za to, že neplnil dobrovolně. Proto je oprávněn domáhat se vrácení náhrady nákladů řízení, jejichž zaplacení mu bylo dříve vydanými rozsudky uloženo zaplatit. Podle jeho názoru mu byla odejmuta soudní ochrana, neboť mu sice dovolací soud vyhověl, avšak stěžovatel již neměl k dispozici finanční prostředky, které předtím poukázal vedlejším účastníkům řízení. Ti mu je odmítli vrátit s tvrzením, že se jedná o naturální plnění. S tím stěžovatel souhlasí, pokud se to týká žalované částky, avšak nikoliv nákladů řízení. Ohledně této náhrady se jedná o bezdůvodné obohacení. Právě toho se týkal jeho vzájemný návrh, o němž nebylo rozhodnuto ani tak, že by byl vyloučen k samostatnému projednání. Výrokům, kterými mu bylo uloženo nahradit vedlejším účastníkům řízení náklady řízení, vytýká, že takto přiznané částky již vedlejším účastníkům řízení zčásti zaplatil na základě rozsudků zrušených dovolacím soudem. Tím ovšem bylo rozhodnuto, že žaloba byla neoprávněná, protože jím vznesená námitka promlčení byla oprávněná. Z důvodu právního názoru dovolacího soudu by stěžovatel musel v soudním řízení uspět. Proto nesouhlasí se závěrem obecných soudů prvního a druhého stupně, že zavinil, že řízení muselo být zastaveno v důsledku jeho plnění vedlejším účastníkům řízení po podání žaloby. Vedlejší účastníci řízení ovšem neměli mít procesní úspěch, a proto mělo být nanejvýš rozhodnuto tak, že nebude náhrada nákladů řízení nikomu přiznána.

4. Ústavní soud předesílá, že č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), v ustanovení přiznává v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje

k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

5. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (

sp. zn.

, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (

sp. zn.

, N 63/5 SbNU 481). V minulosti Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (

sp. zn.

, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (

sp. zn.

, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.

6. Ústavní soud pro stručnost odkazuje na usnesení

sp. zn.

ze dne 9. května 2012, kterým byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta ústavní stížnost stěžovatele proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým shledal účinným zpětvzetí žaloby vedlejších účastníků řízení. Nyní napadené rozhodnutí na prve uvedené rozhodnutí totiž procesně logicky navazuje, a i v něm se tedy odráží ustálená rozhodovací činnost obecných soudů, kterou Ústavní soud konstatoval ve shora uvedeném rozhodnutí. Právní závěry obsažené v nálezu

sp. zn.

(jehož se dovolává stěžovatel) nejsou případné s ohledem na to, že v tam uvedeném případě bylo plnění uložené rozhodnutími, následně zrušenými dovolacím soudem, vymoženo v exekučním řízení. K exekučnímu řízení ovšem v nyní posuzovaném případě nedošlo. V každém případě soud rozhodoval podle stavu v době vyhlášení napadeného rozhodnutí (srov. ve spojení s ). Nemohla se tedy uplatnit zásada ut lite pendente nihil innovetur (po dobu trvání sporu nelze nic měnit na jeho předmětu) - které se stěžovatel nepřímo dovolává, protože ji české civilní procesní právo nezná.

7. Napadeným usnesením byla rovněž materiálně vyřešena i otázka stěžovatelem uplatněného bezdůvodného obohacení na straně vedlejších účastníků řízení, tedy náhrady nákladů řízení uhrazených stěžovatelem na základě později zrušených rozhodnutí. Sám stěžovatel ve své argumentaci uvádí, že napadeným rozsudkem mu byla uložena táž povinnost. Tímto rozhodnutím byla fakticky odstraněna jinak oprávněná námitka bezdůvodného obohacení.

8. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. února 2013

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu