Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 66/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Martina Jelena, zastoupeného JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou, AK se sídlem Mezibranská 19, 115 02 Praha, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2012 č. j. -469 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 4. 2012 č. j. -349, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v a d (dále jen " ") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v řízení o určení otcovství a úpravu výchovy a výživy nezletilého dítěte.

Z napadených rozsudků připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Obvodní soud pro Prahu 5 určil, že stěžovatel je otcem nezletilé Kláry Kuncové (výrok I.), kterou svěřil do výchovy matky Mgr. Hany Kuncové (výrok II.), otce zavázal povinností přispívat na výživu nezl. dcery částkou 30 000 Kč měsíčně (výrok III.) a uhradit dlužné výživné ve výši 541 000 Kč za dobu od 20. 9. 2010 do 30. 4. 2011 (správně: 2012) (výrok IV.); soud též rozhodl o nákladech řízení státu a účastníků řízení (výroky V. - VII.).

K odvolání otce do výroků o výživném, jeho nedoplatku a o nákladech řízení Městský soud v Praze po doplnění dokazování rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body III. - VII. potvrdil. Odvolací soud verifikoval rozsah dokazování a způsob hodnocení důkazů vedoucí ke zjištění majetkových a výdělkových poměrů obou rodičů. Závěr soudu prvního stupně o výši výživného a jeho rozdělení na část pro uspokojení bezprostředních potřeb nezletilé a část pro tvorbu úspor odvolací soud považoval za souladný s kritérii stanovenými v zákoně č. , o rodině; rozhodnutí o nedoplatku na výživném se však nedotkl s ohledem na nařízenou exekuci pro vymožení běžného výživného.

V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasil s výší výživného, kterou označil za nepřiměřenou vzhledem k odůvodněným potřebám oprávněné, kritizoval způsob, jakým soudy hodnotily jeho příjmové a majetkové poměry, a tvrdil, že nebyly zohledněny veškeré souvislosti případu. Stěžovatel vytkl odvolacímu soudu, že nerozhodoval o výši nedoplatku na výživném a zpochybnil jeho výši. Tvrdil, že postup matky nezletilé vůči němu byl a je účelový a na příkladu blokace celého jeho majetku v exekučním řízení, kde o šlo o částku 30 000 Kč měsíčně, dovozoval nerovný přístup soudů k účastníkům řízení. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil přesvědčení o podjatosti soudkyně soudu prvního stupně se zřetelem na její známost s matkou nezletilé.

II.

Dříve, než Ústavní soud přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, nepřehlédl, že stěžovatel napadl ústavní stížností rozsudek nalézacího soudu v celém jeho rozsahu, tj. včetně výroků o určení otcovství a svěření nezletilé do výchovy matky. Z obsahu ústavní stížnosti bylo evidentní, že stěžovatel proti těmto rozsudečným výrokům nebrojil, Ústavní soud se však s návrhem na jejich zrušení musel vypořádat, neboť byl vázán petitem ústavní stížnosti.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") soudce zpravodaj návrh usnesením odmítne, jde-li o návrh nepřípustný; podle je návrh nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.

Po zjištění, že výrok I. a II. rozsudku nalézacího soudu stěžovatel nenapadl odvoláním, Ústavní soud ústavní stížnost směřující proti výrokům I. a II. rozsudku Obvodního soudu Pro Prahu 5 odmítl jako nepřípustnou podle ustanovení .

III.

Na základě přípustné ústavní stížnosti Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o její zjevné neopodstatněnosti.

Stěžovatelovu argumentaci opírající se o y představovala kritika dokazování a zjišťování skutkového stavu týkající se jeho příjmových a majetkových poměrů. Ústavní soud však dal ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že rozhodnutí o rozsahu dokazování a volné hodnocení důkazů spadá do výlučné pravomoci obecných soudů, které mají v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečně široký prostor pro to, aby každý případ po provedení potřebných důkazů individuálně posoudily a rozhodly o výši té či oné částky výživného. Ústavnímu soudu nepřísluší do tohoto procesu vstupovat; jeho úkolem je "pouze" to, aby ověřil, zda obecný soud při svém rozhodování ze zákonného rámce nevybočil způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelné [srov. nález

sp. zn.

ze dne 8. 4. 2004, N 53/33 SbNU 47 (52-53)]. Z takto vymezeného rámce ústavněprávního přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné moci vyplývá, že Ústavní soud je jako soudní orgán ochrany ústavnosti povolán korigovat pouze nejvýraznější excesy, jichž by se tyto orgány dopustily.

Po přezkoumání napadených rozsudků o běžném výživném Ústavní soud pochybení, které by vyžadovalo jeho zásah, neshledal. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmý rozsah dokazování, způsob a výsledek hodnocení důkazů, zjištěný skutkový stav a jeho právní hodnocení, jakož i reakce soudů obou stupňů na uplatněné námitky stěžovatele. Právní závěry obecných soudů o příjmových a majetkových poměrech matky i otce, včetně hodnocení otcových dispozic s majetkem, nelze považovat za extrémně nesouladné s vykonanými důkazy, neboť z odůvodnění napadených rozsudků bylo možné zcela zřetelně identifikovat rámec, ve kterém se úvaha soudů obou stupňů pohybovala.

Pokud šlo o námitku stran nesprávného výpočtu dlužného výživného, Ústavní soud konstatuje, že není - v rámci ochrany ústavnosti a při posuzování spravedlivosti procesu jako celku - superrevizní instancí v systému obecných soudů, která by měla prověřovat detailně výpočet výživného, nebo výši dluhu z neplacení běžného výživného vzešlého, či jakákoliv další možná pochybení, které se snad v individuálním soudním řízení naskytnou. Jeho povinností je neztratit ze zřetele skutečné poslání Ústavního soudu a omezit se na svůj základní úkol, jímž je posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být proto intenzita, s níž bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv, a v této souvislosti zjištění, zda šlo o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv. K takovému závěru však, jak vyplývá ze shora uvedeného, Ústavní soud v projednávané věci nedospěl.

K pochybnostem stěžovatele o podjatosti soudkyně rozhodující spor v prvním stupni Ústavní soud poukazuje na ustanovení , které umožňuje účastníku řízení zpochybnit nepodjatost soudce a dosáhnout jeho vyloučení, je-li se zřetelem na poměr soudce k účastníkům řízení dán důvod pochybovat o jeho nepodjatosti. Námitku podjatosti však stěžovatel v řízení před obecnými soudy nevznesl (lhostejno z jakých důvodů), a proto ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, byla-li vznesena až v ústavní stížnosti, jde o nepřípustné novoty, které se jako takové z přezkumu ochrany ústavnosti vymykají [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 10. 7. 1997 (N 95/8 SbNU 367)].

Ústavní soud neshledal opodstatněným ani stěžovatelovo tvrzení o porušení rovnosti účastníků řízení ( y). Rovné postavení účastníků řízení ve své podstatě znamená, že každé procesní straně má být dána přiměřená možnost přednést svoji záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana. Obdobným způsobem je tento princip uplatňován i v ustálené judikatuře Evropského soudu pro lidská práva při interpretaci Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V civilním řízení tedy přichází do úvahy především právo na přístup k soudu, tj. možnost domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv u nezávislého a nestranného soudu ( y), možnost osobně se účastnit řízení ( y), být roven s ostatními účastníky řízení zejména v procesu dokazování ( y) a dosáhnout rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Z odůvodnění napadených rozsudků nevyplývá, že by stěžovatel byl ve svých procesních právech jakkoliv krácen či dokonce výrazně znevýhodněn vůči matce nezletilé, a to ani v souvislosti s probíhající exekucí, v níž exekuční titul představoval rozsudek soudu prvního stupně. Stěžovateli nebylo bráněno v přístupu k soudu, byla mu dána možnost, aby uplatnil svoje návrhy a tvrzení, navrhl důkazy k podpoře svých tvrzení, reagoval na návrhy a tvrzení protistrany a čerpal opravné prostředky. Těchto práv stěžovatel využil, nic opačného v ústavní stížnosti ostatně ani netvrdil.

Proti náhradově nákladovým výrokům stěžovatel neargumentoval, a proto Ústavní soud i s ohledem na shora uvedené rozhodnutí obecných soudů v tomto směru učiněná akceptoval.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 31. ledna 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu