Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1898/12

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké (soudkyně zpravodajka) a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti JUDr. Ing. Petra Kučery, soudního exekutora, právně zastoupeného Mgr. Martinem Nezvalem, advokátem se sídlem Týnská 21, Praha, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2012 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Podáním učiněným ve lhůtě dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva dle d.

Usnesením č.j. 150 EX 170/10-65 soudní exekutor rozhodl o změně příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 29. 11. 2011, č.j. 150 EX 170/10-53, v části vyčíslení nákladů soudního exekutora tak, že namísto částky 85.788,- Kč určil náklady v celkové výši 139.428,- Kč. Svůj postup odůvodnil tím, že v příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 29. 11. 2011 si chybně vyčíslil svou odměnu. Usnesením ze stejného dne, č.j. 150 EX 170/10-66, soudní exekutor rozhodl o zrušení svého oznámení o skončení exekuce ze dne 14. 12. 2011, č.j. 150 EX 170/10-60, neboť při kontrole spisu bylo zjištěno, že exekutorský úřad chybně uvedl a vymohl svou odměnu, což úředním postupem opravil. Městský soud v Praze rozhodl napadeným usnesením tak, že usnesení se zrušují, řízení se zastavuje a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Dle stěžovatele exekutor může vydat v průběhu exekuce i více příkazů k úhradě nákladů exekuce, také je může zrušit a vydat nové. Tento postup rozhodně nelze podřadit pod a , jak tvrdí povinný a potvrzuje Městský soud v Praze. Pověření exekutora nemůže zaniknout z jiných než zákonných důvodů uvedených v ex. řádu. Povinný se v odvolání nedomáhal zastavení exekuce, a proto Městský soud v Praze rozhodl vadně, když exekuci zastavil. To, že exekutor odeslal oprávněnému i právnímu zástupci veškeré vymožené plnění (nikoliv poměrně) a ponechal si část svého nároku (nikoliv poměrně) nelze vykládat k tíži exekutora, který má právo na plnou úhradu nákladů exekuce. Jestliže soud rozhodne tak, že nárok na odměnu nepřizná, má exekutor nárok na odvolání. V tomto případě Městský soud v Praze ve svém poučení právo na dvojinstančnost nepřipouští, což je porušením ústavního práva na spravedlivý proces.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu u, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení . Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

Městský soud v Praze v napadeném rozhodnutí konstatoval, že ve věci zaniklo soudnímu exekutorovi pověření k provedení exekuce po vymožení pohledávky, jejího příslušenství a nákladů exekuce, tedy z důvodu podle § 51 písm. c) ex. řádu s účinky podle § 47 odst. 5 ex. řádu. Exekutorovi tak zaniklo oprávnění vykonávat všechny úkony podle § 52 odst. 2 ex. řádu, po zániku pověření exekutora k provedení exekuce připadá do úvahy již jen rozhodnutí soudu. Pokud tedy exekutor učinil další kroky směřující ke zvýšení své odměny po ukončení exekuce postupem svou povahou se blížícím postupu podle , ve spojení s ust. , věta druhá ex. řádu, učinil tak mimo meze svých pravomocí daných pověřením k provedení exekuce podle ex. řádu.

Odůvodnění soudu je z hlediska Ústavního soudu logické, přesvědčivé a co do rozsahu dostatečné a proto Ústavní soud neshledal důvod jeho závěry jakkoli přehodnocovat, což platí rovněž pro poučení ohledně nepřípustnosti dovolání. Je třeba zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení. Fakt, že obecný soud dospěl k jinému právnímu závěru, nezakládá sám o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Stěžovatel přitom neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o zásahu do jeho ústavně zaručených práv a jeho argumentace v ústavní stížnosti je tak založena výhradně na nesouhlasu s právními závěry soudu.

Na základě shora uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. ledna 2013

Jiří Nykodým

předseda senátu