Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3823/12

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké (soudkyně zpravodajka) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Oldřicha Řeháčka, Ph.D., CITY TOWER, Hvězdova 1716/2b, Praha, insolvenčního správce dlužníka Romany Bradáčové, právně zastoupeného JUDr. Petrem Michalem, advokátem se sídlem CITY TOWER, Hvězdova 1716/2b, Praha, proti usnesení soudního exekutora JUDr. Dalimila Miky, LLM., č. j. 120 EX 42095/10-22 ze dne 23. 4. 2012 a usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. ze dne 27. 7. 2012 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podaným návrhem, který i v ostatním splňuje náležitosti předepsané , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí.

Soudní exekutor pověřený provedením exekuce na základě usnesení o nařízení exekuce a pověření exekutora č.j. -18 ze dne 22. 10. 2010, rozhodl napadeným usnesením ve výroku I., že z dosud nerozděleného výtěžku exekuce se odečítá částka 2.500,- Kč určená k úhradě nákladů exekuce, a ve výroku II. tak, že se insolvenčnímu správci nevydává ničeho. Proti rozhodnutí exekutora podal stěžovatel v zákonné lhůtě odvolání. Krajský soud v Praze usnesení soudního exekutora v plném rozsahu potvrdil, neboť dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Podle přesvědčení stěžovatele postup krajského soudu, jehož rozhodnutí je založeno na zjevně nesprávném výkladu ustanovení exekučního řádu ve spojení s ustanovením odst. I písm. c) , představuje flagrantní porušení kogentních norem. Stěžovatel se proto domnívá, že bylo porušeno jeho právo na ochranu legitimního očekávání nabytí majetku, které mu po právu náleží a bylo mu nezákonným rozhodnutím odňato, ačkoliv je to právě orgán moci soudní, jehož hlavním úkolem je poskytovat ochranu subjektivním právům stěžovatele v souladu se zákonem, jeho závazným výkladem podaným vyššími soudy a na to navazující ustálenou rozhodovací praxí soudů obecných.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud je podle článku 83y soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v jeho právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, jako tomu je právě v nyní souzené věci.

Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, u nichž hodnota sporného plnění nepřevyšuje částku 10.000,- Kč, je ústavní stížnost v podstatě vyloučena, s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu, zřetelně zasahujících do základních práv stěžovatele (usnesení ze dne 7. října 2009

sp. zn.

či v usnesení ze dne 13. října 2009

sp. zn.

, dostupné na http://nalus.usoud.cz). V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, Ústavní soud uzavřel, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Ústavní soud konstatoval, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice. Uvedené závěry lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc.

Stěžovatel namítá zejména porušení práva zaručeného d, tedy práva majetkového, přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozhodnutí vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.

V projednávaném případě se jedná o částku 2. 500,- Kč a o výklad jednoduchého práva. Argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti nedosahuje ústavně právní roviny a v napadeném usnesení soudu není zjevné takové extrémní pochybení, jež by mohlo mít za následek současně porušení základních práv či svobod stěžovatele.

Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k názoru, že ústavní stížnost splňuje podmínky ustanovení , a proto ji odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. ledna 2013

Jiří Nykodým

předseda senátu