Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 78/13

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti paní Zdeňky Vaškové, právně zastoupené advokátkou JUDr. Libuší Täubelovou, Karlovo náměstí 559/28, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. 12. 2011 sp. zn. , a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2012 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 7. 1. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozsudků obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

Dne 12. 11. 2012 byl stěžovatelce doručen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2012 sp. zn. , jímž jí byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení. Stěžovatelka přitom navrhovala, aby soud při stanovení náhrady nákladů řízení zvážil existenci důvodů zvláštního zřetele hodných podle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Důvodem je především ta skutečnost, že zaplacení nákladů ve výši 130.440,- Kč by pro stěžovatelku bylo likvidační. Stěžovatelka je toho názoru, že odvolací soud pochybil, když nevytvořil účastníkům prostor k tomu, aby se k možnému použití ustanovení vyjádřili a současně doložili své majetkové poměry. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rozvádí důvody, které měl krajský soud při svém rozhodování zohlednit. Nepřiznání náhrady nákladů řízení by nemělo na finanční poměry vedlejších účastníků větší ekonomický dopad, a to ve srovnání se stěžovatelkou, pro kterou je úhrada takových nákladů zcela likvidační.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je dle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) y]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

Obsahem práva na spravedlivý proces je garance možnosti domáhat se svého práva stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu (srov. článek 36 odst. 1 d). To znamená oprávnění předložit zákonnému soudci svou věc k posouzení a požívat všech práv vyplývajících z postavení účastníka řízení, především práva skutkově a právně argumentovat. Tomu pak odpovídá povinnost obecného soudu své rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti (srov. nález sp. zn. nález

, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Neplyne však odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá (srov. např. usnesení

sp. zn.

, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Nad již uvedené připomíná Ústavní soud, že se k problematice nákladů řízení staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Nic takového však ve stěžovatelově věci zjištěno nebylo.

Z ustanovení vyplývá, že "Jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat".

Již z uvedeného ustanovení vyplývá, že nepřiznání nákladů řízení je zcela na úvaze obecného soudu, přičemž nelze dohledat ústavněprávní povinnost obecného soudu, postupovat podle citovaného ustanovení. Navíc, nepřistoupí-li obecný soud k jeho aplikaci, nemusí svůj postup ani odůvodňovat, neboť se nejedná o situaci, kdy by vybočil z obecného pravidla o přiznávání nákladů řízení. Stejně tak není povinností odvolacího soudu vytvářet stěžovatelce jakýkoliv procesní prostor pro vyjádření se k aplikaci ustanovení či k doložení jejích majetkových poměrů. Vytvoření procesního prostoru pro aplikaci citovaného ustanovení je určeno především pro ochranu zájmů toho účastníka, pro kterého by aplikace ustanovení byla překvapivou.

Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky upravovat řízení, která proběhla před obecnými soudy a dohledávat jakákoliv pochybení či nezákonnosti napadených rozhodnutí. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody, což se však dle mínění Ústavního soudu v předmětném případě nestalo.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. ledna 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu