Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 4869/12

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti CTPark Bor, spol. s r.o., se sídlem Budějovická 1518/13a, 140 00 Praha 4, zastoupené Mgr. et Mgr. Viktorem Fojtem, advokátem se sídlem Gogolova 228/8, 118 00 Praha 1 - Hradčany, proti usnesení Krajského soudu v Brně, č. j. -53 ze dne 27. září 2012 a usnesení Městského soudu v Brně č. j. -47 ze dne 23.července 2012 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Stručné odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas ( , 72 a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení a násl. d.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Městského soudu v Brně bylo rozhodnuto tak, že stěžovatelce, v původním řízení žalobkyni, se nevrací část zaplaceného soudního poplatku ve výši 117 232 Kč. Soud tak rozhodl o jejím návrhu na vrácení této části zaplaceného soudního poplatku za řízení poté, co usnesením téhož soudu ze dne 31. 1. 2012, č. j. -41, bylo řízení podle ustanovení (dále též " ") zastaveno a rozhodnuto o vrácení části zaplaceného soudního poplatku ve výši 468 928 Kč žalobkyni. Rozhodnutí bylo odůvodněno ustanovením , o soudních poplatcích, ve znění , účinného od 1. 9. 2011. Prvoinstanční usnesení napadla stěžovatelka odvoláním, o němž Krajský soud v Brně výše citovaným usnesením rozhodl tak, že usnesení soudu prvého stupně potvrdil, když jeho rozhodnutí shledal správným a zákonným.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Porušení svých základních práv spatřuje zejména ve skutečnosti, že v důvodové zprávě k čl. II části první je výslovně zmíněno vracení poplatků v řízeních zahájených před účinností nové právní úpravy. Z toho tedy dle stěžovatelky jednoznačně a výslovně vyplývá, že přechodná ustanovení se týkají nejen vybírání poplatků, ale i jejich vracení. Takový závěr je prý rovněž v souladu se zásadou legitimního očekávání, když stěžovatelka podávala předmětnou žalobu za platnosti konkrétního určitého právního předpisu, řešícího i otázku možného vrácení soudního poplatku, a tyto podmínky respektovala a předpokládala. Tyto své úvahy stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobněji rozvedla. Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ( y). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Dále Ústavní soud připomíná svoji judikaturu vztahující se k rozhodnutím o soudních poplatcích (např. usnesení

sp. zn.

ze dne 30. dubna 2009), v níž se opakovaně vyjádřil tak, že zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Případy, kdy Ústavní soud naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek, anebo se jednalo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" [viz nález

sp. zn.

ze dne 31. srpna 2004 (N 125/34 SbNU 281)].

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.

Otázkou režimu vracení soudních poplatků v případech, kdy poplatková povinnost vznikla ještě před nabytím účinnosti vzpomínaného , se Ústavní soud v minulosti již zabýval, přičemž vždy dospěl k závěru, že postup, který v nyní projednávané věci zvolily obecné soudy, není neslučitelný s ústavním pořádkem (srov. např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 7. března 2012, dostupné v on-line databázi rozhodnutí Ústavního soudu na adrese http://nalus.usoud.cz), čehož si je ostatně stěžovatelka dobře vědoma, když sama odkazuje na některá další rozhodnutí z poslední doby. Stěžovatelka pak tvrdí, že předchozí stěžovatelé dosud nenamítali své legitimní očekávání toho, že se předmětné přechodné ustanovení vztahuje rovněž na vracení poplatků a že se v jejím případě nejedná o bagatelní částku. Zde nutno podotknout, že otázkou legitimního očekávání v této problematice se Ústavní soud již zabýval, a to v usnesení

sp. zn.

ze dne 24. května 2012, které stěžovatelka ve svém návrhu dokonce příkladmo uvádí. Ani 20% výše nevrácené části zaplaceného soudního poplatku v posuzovaném případě nemůže zvrátit již ustálenou judikaturu Ústavního soudu v náhledu na ústavní dimenzi výkladu druhého článku Ústavní soud tudíž pro stručnost odkazuje v podrobnostech na odůvodnění těchto svých rozhodnutí.

Ve světle řečeného Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 24. ledna 2013

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu