Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2519/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele Petera Štrby, zastoupeného Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem Josefa Skupy 1639/21, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. , a proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 30. 11. 2009, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Napadeným rozhodnutím Krajský soud v Ostravě potvrdil napadené usnesení okresního soudu ze dne 30. 11. 2009, č. j. -33, jímž okresní soud zamítl návrh stěžovatele jako povinného na zastavení exekuce, odůvodněný tvrzením, že exekuční titul - tj. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 6. 2004, č. j. byl doručován na adresu, na níž se nezdržoval, že jej převzal teprve dne 26. 3. 2009 a že proti němu podal odvolání.

Odvolací soud zjistil, že pravomocným usnesením nalézacího soudu ze dne 13. 4. 2004, č. j. -19, byl žalovanému (povinnému) ustanoven opatrovník pro řízení, a to Městská část Praha 4, že exekuční titul byl doručen ustanovenému opatrovníkovi žalovaného (povinného), že právní moci nabyl dne 24. 6. 2004 a že odvolání žalovaného (povinného) proti němu bylo jako opožděné odmítnuto usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 4. 2009, č. j. -34, které nabylo právní moci dne 8. 5. 2009. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že předpoklady pro zastavení exekuce podle a b) nebyly splněny, neboť povinný byl v nalézacím řízení řádně zastoupen opatrovníkem jako osoba neznámého pobytu; v exekučním řízení již soud není oprávněn zkoumat, zda k ustanovení opatrovníka v nalézacím řízení byly dány předpoklady uvedené v

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl a dále zastavil řízení o dovolání proti napadenému usnesení soudu prvního stupně. V odůvodnění uvedeného usnesení Nejvyšší soud hlavně uvedl, že "Jak již dovodila soudní praxe (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2000, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2002, sp. zn. ), okolnost, že soudní řízení, jež předcházelo vydání k výkonu navrženého rozhodnutí (exekučního titulu), bylo postiženo vadou, nezakládá současně vadu řízení o výkon takového rozhodnutí (exekučního řízení). V usnesení uveřejněném pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dále Nejvyšší soud vyslovil závěr, že námitkou nezákonnosti ustanovení opatrovníka v řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, jehož výkon byl navržen, se soud výkonu zabývat nemůže, a že při posuzování otázky vykonatelnosti podkladového rozhodnutí by mohlo být významné jen tvrzení, že stejnopis jeho písemného vyhotovení nebyl řádně doručen ustanovenému opatrovníku. Námitkami dovolatele, že mu byl v nalézacím řízení ustanoven opatrovník, ač k tomu nebyly splněny podmínky (adresa trvalého pobytu povinného byla známa Policii ČR, přičemž na adrese se od 30. 11. 1998 nezdržuje), že z toho důvodu nevěděl o probíhajícím nalézacím řízení a že mu exekuční titul nebyl doručen, tedy námitkami o nezákonnosti ustanovení opatrovníka v soudním řízení, v němž byl exekuční titul vydán, se tedy exekuční soud zabývat nemůže."

II.

Uvedená rozhodnutí obecných soudů stěžovatel napadl ústavní stížností (s návrhem na jejich zrušení) s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv, zakotvených především v a d.

V konkrétnostech stěžovatel zejména namítl, že měl na území České republiky hlášenu adresu pobytu, jež byla Policii ČR známa, na tuto adresu mu měly být doručovány y v řízení a neměl mu být ustanovován opatrovník.

III.

Stěžovatel v podstatě nesouhlasí s názorem obecných soudů - vyslovených ve třech instancích - že v exekučním řízení již soud není oprávněn zkoumat, zda k ustanovení opatrovníka v nalézacím řízení byly dány předpoklady uvedené v

Avšak, tento názor obecných soudů shledal Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi za ústavně konformní (srov. např. usnesení ze dne 18. 10. 2012,

sp. zn.

, usnesení ze dne 13. 8. 2012,

sp. zn.

, usnesení ze dne 25. 7. 2012,

sp. zn.

, usnesení ze dne 11. 3. 2010,

sp. zn.

). Ústavní soud neshledává důvodu odchýlit se od závěrů a odůvodnění těchto usnesení, a proto na ně nyní postačí toliko odkázat.

Ústavní soud zde poukazuje i na novelu , provedenou , účinnou od 1. 1. 2013. V důsledku této novely zní nyní ustanovení následovně: "(3) Usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné."

Tudíž, tato zákonná úprava umožňuje Ústavnímu soudu odmítnout ústavní stížnost s takovým odůvodněním, ve kterém by byl pouze uveden zákonný důvod odmítnutí [v nynějším případě ]. Vychází se z předpokladu, že v takovém případě se Ústavní soud ztotožnil (z ústavně právních hledisek) s názory soudu nižších stupňů, které přitom byly adekvátně a přesvědčivě odůvodněny.

Tím spíše pak splňuje požadavky zákona odůvodnění tohoto usnesení Ústavního soudu, které je podrobnější, neboť nad rámec požadavku zákona cituje předchozí judikaturu Ústavního soudu zabývající se stejnou otázkou.

IV.

Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud porušení základních práv a svobod stěžovatele neshledal.

Proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný a odmítl jej [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. ledna 2013

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu