Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2136/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jiřího Muchy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Benešem, advokátem v Kladně, T. G. Masaryka 727, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. dubna 2012 č. j. -35, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. října 2011 sp. zn. a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 26. července 2011 č. j. -52, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 5. 6. 2012 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v a d.

Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově byl stěžovatel uznán vinným přestupkem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Uvedeného trestného činu se dopustil tím, že přes výzvu a bez závažného důvodu nenastoupil k výkonu trestu odnětí svobody. Proti tomuto rozhodnutí brojil stěžovatel odvoláním, které však Krajský soud v Brně shora označeným usnesením podle § 256 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") zamítl. Dané rozhodnutí napadl stěžovatel dovoláním, Nejvyšší soud je ale podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl v záhlaví označeným usnesením.

V ústavní stížnosti stěžovatel obecným soudům vytýká, že nepřipustily výpověď jeho družky, která by dosvědčila, že se v rozhodné době nezdržoval na adrese svého trvalého bydliště, a nemohl převzít (podepsat) výzvu k nástupu trestu odnětí svobody, a že neakceptovaly ani jeho návrh na doplnění dokazování v podobě znaleckého posudku, jímž mínil vyvrátit tvrzení obžaloby o pravosti jeho podpisu. Současně tvrdí, že se od počátku zdržoval na adrese svého trvalého pobytu, a tedy že se neskrýval, což odporuje verzi obžaloby, vycházející z jeho údajného podpisu na výzvě (doručence) k nástupu trestu. Soudy vůbec nevzaly v úvahu možnost, že někdo třetí mohl jeho podpis napodobit, např. z důvodu usnadnění si práce. Upozorňuje rovněž na rozporuplný, resp. rozpaky budící postup soudu prvního stupně, jenž nejprve řízení podle § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. zastavil a posléze jej odsoudil k neúměrně vysokému trestu. Vzhledem k výše uvedenému má stěžovatel za to, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, a tuto skutečnost spatřuje v existenci tzv. opomenutých důkazů, resp. v porušení zásady volného hodnocení důkazů a jeho práva na obhajobu, přičemž své odsouzení považuje za justiční omyl.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ( , 2 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Podle ustanovení věty druhé y (dále jen " ") jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Ústavní soud je přitom soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu obecných soudů ( y), a nelze jej proto - vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod - považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Jde-li o vlastní vedení soudního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ, Ústavní soud musí respektovat, že řešení těchto otázek je v zásadě věcí obecných soudů a do daného rozhodovacího procesu že může zasáhnout jen v případě takových (zásadních) pochybení, které mají za následek porušení ústavnosti; o jaké vady se jedná, je pak zřejmé z judikatury Ústavního soudu (tzv. kvalifikované vady).

V souzené ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že výzvu k nástupu výkonu trestu odnětí svobody nepřevzal, přičemž zpochybňuje pravost svého podpisu na příslušné doručence, a obecným soudům vytýká, že neprovedly jím navržené důkazy, jimiž chtěl vyvrátit verzi obžaloby. Stejné tvrzení, spolu s příslušnými důkazními návrhy, stěžovatel předestřel, resp. uplatnil před soudem prvního stupně, ten se jimi podrobně zabýval, odmítl je a řádně zdůvodnil, proč tak učinil. Z uvedeného plyne nedůvodnost stěžovatelovy námitky, že soudní řízení je zatíženo vadou v podobě tzv. opomenutých důkazů, neboť tato vada spočívá v tom, že soud o tom kterém důkazním návrhu buď nerozhodne vůbec, anebo tak učiní, avšak své zamítavé stanovisko řádně, tj. adekvátně povaze příslušného návrhu a za použití ústavně akceptovatelného (typového) důvodu, nezdůvodní. To stejné ostatně platí i pro námitku porušení zásady volného hodnocení důkazů, neboť k němu nemůže dojít pouze v důsledku toho, že obecný soud zhodnotí důkazy způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje; výjimkou je případ "extrémního rozporu" mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, který zpravidla nastává v důsledku věcného omylu a logické chyby v úvahách soudu, vyjádřených v odůvodnění napadeného rozhodnutí.

K odvolání stěžovatele, kde se opakuje verze o nedoručení předmětné výzvy a kde se vytýká soudu prvního stupně, že neprovedl stěžovatelem navržené důkazy, přezkoumal napadený rozsudek Krajský soud v Brně, načež se se závěry soudu prvního stupně plně ztotožnil. V následně podaném dovolání pak stěžovatel uplatnil v podstatě stejné námitky jako v ústavní stížnosti (včetně těch ústavněprávního charakteru), přičemž dovolací soud dovolání stěžovatele odmítl s tím, že vytýkané vady jsou povahy skutkové, nikoliv právní, a jako takové stěžovatelem uplatněný dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují, a že proto se jimi nemůže zabývat věcně. Současně však přezkoumal důvodnost námitek směřujících do oblasti ústavnosti tzv. důkazního řízení, a to v souladu s požadavky některých judikátů Ústavního soudu, avšak žádná pochybení ze strany soudů nižších stupňů - stejně jako nyní Ústavní soud - nezjistil.

Z těchto důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. ledna 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu