Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 4569/12

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatelky Blanky Janouškové, zastoupené JUDr. Petrem Nuckollsem, advokátem, Ústí nad Orlicí, Barcalova 2, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. října 2012 č. j. -25, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dne 3. 12. 2012 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), kladené. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť má zato, že jím byla porušena její základní subjektivní práva (svobody), jakož i ústavněprávní principy garantované zejména , a 3 a d (dále jen ""). Z ústavní stížnosti samotné, jakož i z přiložené kopie rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se podává, že stěžovatelka kasační stížností brojila proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení. Nezákonnost (respektive protiústavnost) pak stěžovatelka spatřuje v tom - zjednodušeně řečeno - že Česká správa sociálního zabezpečení nezohlednila při výpočtu výše starobního důchodu stěžovatelky dobu studia osmé a zejména pak deváté třídy základní školy po ukončení povinné školní docházky [skutečnost, že stěžovatelka neabsolvovala osmou třídu základní školy ve standardní době studia, byla dána tím, že stěžovatelka opakovala ze zdravotních důvodů jeden ročník základní školy a do deváté třídy základní školy nastoupila poté, co nebyla přijata - podle svého tvrzení z politických důvodů - na střední školu]. Podle stěžovatelky by se přitom mělo do doby důchodového pojištění započítat nejen studium v rámci středního školství, ale za přípravu na budoucí povolání by mělo být rovněž považováno i studium zejména deváté třídy základní školy po uplynutí doby stanovené pro školní docházku, a to v situaci, kdy devátá třída základní školy nebyla povinná.

II.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [ ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení jemu předcházejícím), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavněkonformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.

Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.

Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry správních soudů, vedenou zejména v rovině práva podústavního, a stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud v prvé řadě za adekvátní reflektovat sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou. Naopak; zvláště Nejvyšší správní soud podle mínění Ústavního soudu aplikoval a interpretoval ve věci relevantní právní předpisy, jakož i judikaturu, zcela ústavněkonformním způsobem.

K argumentaci stěžovatelky pak Ústavní soud nad rámec ústavní stížností napadeného rozhodnutí - na které jako správné Ústavní soud pro stručnost odkazuje - dodává, že tzv. příprava na budoucí povolání je studium navazující na vzdělávací proces základní školy (zahrnující v sobě učivo základní školy). Proto, zohledňuje-li se pro účely důchodového pojištění toliko vzdělávací proces na základní vzdělání navazující (když jde právě o obsah vzdělání), nemůže být za přípravu na budoucí povolání považováno studium deváté třídy základní školy, byť v případě stěžovatelky nebylo absolvování deváté třídy základní školy povinné.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. ledna 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu