Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 4311/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje, a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Jana Venclíka, 2. Boženy Venclíkové, obou zastoupených JUDr. Stanislavou Bradovou, advokátkou se sídlem Přerov, Kratochvílova 43, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012 č. j. -240, Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 29. 4. 2010 č. j. -217, Okresního soudu v Přerově ze dne 20. 10. 2009 č. j. -158 ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 29. 12. 2009 č. j. -170, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů v jejich občanskoprávní věci pro porušení ústavně zaručeného práva "na vlastnictví" a pro "odepření spravedlnosti", jež samo o sobě stěžovatelé považují za výraz protiústavnosti.

Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu v Přerově sp. zn. se podává, že Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 29. 4. 2010 č. j. -217 potvrdil (vyjma stanovené desetidenní lhůty k plnění) rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 20. 10. 2009 č. j. -158 ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 29. 12. 2009 č. j. -170, kterým byla stěžovatelům (žalovaným) uložena povinnost uzavřít s žalobcem kupní smlouvu uvedeného znění (ohledně označeného pozemku). Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalobci vzniklo ke spornému pozemku právo náhradního užívání dle ustanovení vládního , které se změnilo na nájemní právo spojené s předkupním právem k pozemku, v důsledku jehož porušení se žalobce v souladu s ustanovením oprávněně domáhal po stěžovatelích jakožto nabyvatelích pozemku, aby mu jej nabídli ke koupi.

Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 8. 2012 č. j. -240 dovolání stěžovatelů zamítl jako nedůvodné. Vyložil, že obecné soudy jsou oprávněny mimo správní soudnictví zkoumat správní akty zásadně jen se zřetelem k tomu, zda se jedná o akty nicotné, přičemž dospěl k závěru, že rozhodnutí Okresního národního výboru v Přerově ze dne 2. 11. 1982, kterým byl žalobci sporný pozemek přidělen do náhradního užívání, nicotné není.

Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že okolnosti přidělení sporného pozemku do náhradního užívání žalobce byly poplatné totalitní době, což vyvolává pochybnost o platnosti správního rozhodnutí o přidělení náhradního pozemku i celého projektu HTÚP. Uvedené rozhodnutí postrádá identifikaci pozemků dotčených změnou, a to pomocí parcelního čísla, výměry a označení nových uživatelů, ačkoli dle odvolacího soudu měly být tyto nedostatky zhojeny situačním náčrtem a u nadepsanou jako "směny pozemků", které však nebyly provedeny k důkazu. Platnost správního rozhodnutí a totožnost přiděleného náhradního pozemku se sporným pozemkem dle stěžovatelů zpochybňuje i skutečnost, že z výkazu směny pozemků vyplývá, že pozemek, za který byl žalobci přidělen pozemek náhradní, JZD nepřevzalo, a nadto soudy pominuly skutečnost, že účelem projektu HTÚP bylo vyčlenění pozemků pro jednotlivě hospodařící rolníky, což zde splněno nebylo. Stěžovatelé jsou názoru, že obecné soudy platnost správního rozhodnutí založily na úzce formálním hledisku, přičemž opomenuly ústavní rozměr věci, jmenovitě princip právní jistoty, ze kterého dovozují povinnost dodržovat smlouvu uzavřenou v souladu se zákonem a nikoli "ze zlého úmyslu"; dodávají, že zpochybnitelné právo náhradního užívání nelze postavit na roveň nabývacímu titulu stěžovatelů.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " "].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou úkolem obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry obecných soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".

Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.

Obecné soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo, a nepominuly ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatelé dovolávají; okolnost, že je podle jejich názoru do právního posouzení nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší. O ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde nejde evidentně; relevantní rámec rozhodného právního posouzení obecné soudy vysvětlily a odůvodnily obšírně a věcně přiléhavě, zejména se podrobně zabývaly otázkou vzniku práva náhradního užívání a totožností sporného pozemku, a na odůvodnění jejich rozhodnutí lze proto odkázat.

Posuzovaná ústavní stížnost představuje pouze pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního.

Neobstojí tvrzení stěžovatelů, že nebyl proveden důkaz situačním náčrtem a u nazvanou "směna pozemků", neboť se tak stalo při jednání odvolacího soudu dne 22. 4. 2010 (srov. č. l. 213 spisu).

Lze shrnout, že není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů, a tím ani důvod k tomu, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí kasačním zásahem odstranil.

Ústavní soud posoudil proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. ledna 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu