Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 4344/12

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Gűttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. Š., zastoupené JUDr. Martinou Zajícovou, LL.M., advokátkou se sídlem Moskevská 1440/24a, Havířov - Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13.9.2012, č.j. -37, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29.8.2011, č.j. -15, proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 14.3.2011, č.j. 525 220 344 a proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 13.4.2011, č.j. 525 220 344/315-DH, spojenou s návrhem na zrušení a , o důchodovém pojištění, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě a České správy sociálního zabezpečení jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh se odmítají.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 11. 2012, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Svou ústavní stížnost spojila stěžovatelka s návrhem na zrušení a , o důchodovém pojištění, (dále jen " ").

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že jí byl přiznán výrazně nižší důchod, než odpovídá počtu jí odpracovaných let k letům odpracovaným jinými osobami, které pracovaly po celou dobu produktivního věku. Konkrétně důchod stěžovatelce přiznaný v částce 3 409,- Kč představuje pouhých 37 % průměrného důchodu. Stěžovatelka dále spatřuje zkrácení svých ústavně zaručených práv ve stanovení rozhodného období pro výpočet starobního důchodu, které počíná až rokem 1986. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že se po období let 1970 do roku 1986 ve smyslu ustanovení k její účasti na sociálním pojištění nepřihlíží. Stěžovatelka také nesouhlasí s vyloučením doby od roku 1986 do roku 1998, kdy se starala o svoji nemocnou tetu A. I., z rozhodného období pro určení výše důchodu. Ač dle platné právní úpravy ( ) nelze tuto dobu považovat za dobu náhradní pro výpočet důchodu., má stěžovatelka za to, že s ohledem na ústavně zaručená sociální práva měla být tato doba do rozhodného období započtena, neboť dotyčná neměla bližších příbuzných.

Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. , který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 13. 4. 2011, č. j. 525 220 344/315-DH, byly zamítnuty námitky stěžovatelky proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 14. 3. 2011, č. j. 525 220 344, kterým byl stěžovatelce přiznán starobní důchod v částce 3.409 Kč měsíčně. Stěžovatelka napadla rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 13. 4. 2011 žalobou u Krajského soudu v Ostravě (dále "krajský soud"), který žalobu zamítl. Proti rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, která byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta.

Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud konstatuje, že se návrhem na zrušení zabýval již dříve, a to např. ve svém usnesení ze dne 9. 11. 2008,

sp. zn.

, ve kterém konstatoval, že "bylo věcí zákonodárce, aby při přijímání právní úpravy důchodového pojištění stanovil pravidla pro vznik nároku a stanovení jejich výše. Jak již bylo uvedeno, postupné prodlužování rozhodné doby z deseti na třicet let sleduje účel plynulého přechodu z dosavadního důchodového systému. Rovněž stanovenou hranici roku 1986 nelze vnímat jako projev svévole, v jehož důsledku by došlo k porušení subjektivního práva stěžovatele, neboť v roce 1996, kdy začal působit nový zákon o důchodovém pojištění, respektovala tato hranice dřívější desetileté rozhodné období podle § 12 odst. 3 zákona o sociálním zabezpečení, a toto období, které se každý rok o jeden rok prodlužuje, bylo zvoleno jako základ pro přechod k obecně stanovenému třicetiletému rozhodnému období (srov. Tröster, P. a kol. Právo sociálního zabezpečení. 4. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 206-207). Délka rozhodného období pro výpočet důchodu je tak závislá pouze na skutečnosti, ve kterém roce dojde k přiznání důchodu, a v tomto směru nevytváří nerovné postavení pro žádného pojištěnce, který splní zákonem stanovené podmínky pro vznik nároku. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že ústavní stížností směřující proti porušení principu rovnosti podle y v důsledku aplikace zákona o důchodovém pojištění se zabýval již ve svém usnesení ze dne 24. listopadu 2004

sp. zn.

(přístupném na nalus.usoud.cz), přičemž ani v tomto usnesení neshledal důvod vedoucí k závěru o porušení zásady rovnosti".

Ani v nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal důvody, pro které by se měl od svých právních názorů vyplývajících z jeho výše citovaných rozhodnutí odchýlit.

K námitce stěžovatelky, že doba péče o nemocnou tetu měla být zahrnuta do rozhodného období pro stanovení jejího osobního vyměřovacího základu, Nejvyšší správní soud stěžovatelce vyložil, že nezapočtení doby péče o nemocnou tetu jako náhradní doby pojištění opřela Česká správa sociálního zabezpečení o ustanovení [( ] a (dále " ") [( , )] ve znění platném v rozhodné době. Nejvyšší správní soud současně poukazuje na skutečnost, že bylo pouze rozhodnutím stěžovatelky v době od 11. 4. 1985 do 28. 11. 1999 ukončit pracovní poměr a věnovat se péči o tetu, která byla podle tehdejšího stanoviska lékaře osobou částečně bezmocnou a vůči stěžovatelce nebyla osobou blízkou. Bylo rovněž rozhodnutí stěžovatelky po ukončení péče o tetu znovu nastoupit do zaměstnání, avšak na zkrácený úvazek, tedy také s nižším příjmem.

Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu, podle něhož péči o jiné než v uvedené osoby v rodinném nebo obdobném poměru nelze realizovat v systému sociálního zabezpečení, který není pro tyto případy určen, bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, které se všemi námitkami stěžovatelky vypořádalo způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť Nejvyšší správní soud při svém rozhodování vycházel z platného práva v souladu s y a při interpretaci podústavního práva šetřil jeho podstatu a smysl.

Pokud jde o nesouhlas stěžovatelky s vymezením okruhu osob blízkých, jak je vymezuje pro účely tohoto zákona, Ústavní soud připomíná, že v řadě svých rozhodnutí (např. nálezy ve věcech vedených pod

sp. zn.

,

,

,

) vyložil obsah ústavního principu rovnosti tak, že určitá zákonná úprava, jež zvýhodňuje jednu skupinu či kategorii osob oproti jiným, nemůže tedy být sama o sobě bez dalšího označena za porušení principu rovnosti. Zákonodárce má určitý prostor k úvaze, zda takové preferenční zacházení zakotví. Musí přitom dbát o to, aby zvýhodňující přístup byl založen na objektivních a rozumných důvodech (legitimní cíl zákonodárce) a aby mezi tímto cílem a prostředky k jeho dosažení (právní výhody) existoval vztah přiměřenosti (viz např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Abdulaziz, Cabales a Balkandali z r. 1985, § 72; Lithgow z r. 1986, § 177 a Inze z r. 1987, § 41). V oblasti občanských a politických práv a svobod, již imanentně charakterizuje povinnost státu zdržet se zásahů do nich, existuje pro preferenční (tedy svou podstatou aktivní) zacházení s některými subjekty obecně jen minimální prostor. Naproti tomu v oblasti práv hospodářských, sociálních, kulturních a menšinových, v nichž je stát začasté povinován k aktivním zásahům, jež mají odstranit křiklavé aspekty nerovnosti mezi různými skupinami složitě sociálně, kulturně, profesně či jinak rozvrstvené společnosti, disponuje zákonodárce logicky mnohem větším prostorem k uplatnění své představy o přípustných mezích faktické nerovnosti uvnitř ní. Volí proto preferenční zacházení mnohem častěji.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků z části jako návrh zjevně neopodstatněný podle písmeno a) odmítl.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, byl podle ve spojení s odmítnut i návrh na zrušení a Jde totiž o návrh akcesorický, který sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. prosince 2012

Vojen Gűttler, v.r.

předseda senátu