Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2713/12

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti M. Č., zastoupeného JUDr. Michalem Vihanem, advokátem, se sídlem v Teplicích, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 5. 2012, č. j. -99, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 12. 2010, č. j. -75, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která po stránce formálních náležitostí odpovídá , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí, neboť podle jeho názoru jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, garantované v d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Předmětem sporu před obecnými soudy byla částka 62.315 Kč s příslušenstvím, jejíhož zaplacení z titulu bezdůvodného obohacení se po stěžovateli domáhalo město Dubí. Předmětnou částku odpovídající trojnásobku měsíční odměny stěžovatel přijal v souvislosti se svou rezignací na funkci člena rady města Dubí s tím, že zastupitelstvo její výplatu schválilo jako kompenzaci za nemožnost výplaty odstupného. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích (č. j. -57) byla sice žaloba zamítnuta, ovšem krajský soud rozsudek změnil. Dospěl k závěru, že zákon o obcích je předpisem v oblasti veřejného práva, a tedy zakazuje jednání, která jím nejsou přímo povolena. To znamená, že pokud zákon vypočítává případy, kdy lze odměnu členu orgánu obce přiznat, v dalších případech, zákonem neupravených, již je její poskytnutí protiprávní. V posuzované věci nešlo ani o měsíční odměnu v souvislosti s výkonem funkce ani o odměnu v souvislosti se skončením funkčního období. Stěžovatel taktéž nezastával funkci starosty nebo místostarosty, u nichž zákon o obcích nárok na odměnu za tříměsíční období následující po vzdání se funkce upravuje. Nakonec ze samotné formulace usnesení zastupitelstva ("kompenzace za nemožnost vyplacení odstupného") je evidentní, že nemožnosti vyplatit odměnu si bylo vědomo. Plnění tak bylo stěžovateli poskytnuto bez právního důvodu a odmítl-li je na výzvu vydat, bylo žalováno po právu. Nejvyšší soud v rozhodnutí o dovolání (rovněž nyní napadeném) tyto závěry potvrdil jako správné. Zdůraznil, že odměna členu zastupitelstva může být přiznána jen tehdy, počítá-li s tím zákon, k přiznání jiného druhu odměny nemá zastupitelstvo pravomoc. Opačný výklad by znamenal neakceptovatelné rozdělování veřejných prostředků.

Stěžovatel považuje výklad podaný obecnými soudy za příliš formalistický. Tvrdí, že zastupitelstvo jednoznačně projevilo vůli odměnit jej po rezignaci za práci, kterou ve funkci radního vykonal. Zastupitelstvo tak učinit může, neboť se tak děje v rámci autonomie rozhodování územně - správního celku. Soudy se rovněž neměly koncentrovat na výraz "odměna", když šlo o pouhé ocenění práce finančním plněním. Stěžovatel kategoricky odmítá nosný závěr rozhodnutí dovolacího, resp. obou soudů, že bylo poskytnuto plnění, s jakým zákon o obcích nepočítá. Upozorňuje na § 85 odst. 1 písm. f) [pozn.: správně písm. "b"] zákona o obcích, podle kterého je zastupitelstvu obce vyhrazeno rozhodovat mimo jiné o poskytování peněžitých darů v hodnotě nad 20.000 Kč fyzickým osobám během jednoho kalendářního roku. Výklad učiněný obecnými soudy je v rozporu s názorem Ústavního soudu na používání výkladových metod, jak jej vyjádřil např. v rozhodnutí

sp. zn.

.

v ustanovení tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud není, jak ostatně uvádí ve svém podání i stěžovatel, součástí obecné soudní soustavy soudů [ ve spojení s y ČR], a neprovádí proto dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich činnosti zasahuje pouze výjimečně, byly-li pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Úkolem Ústavního soudu není přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Nemůže přehodnocovat interpretaci běžného zákona, a to i kdyby s ní sám nesouhlasil. Činí tak až v případě takových pochybení, jež se promítají i do ústavněprávní roviny.

To v posuzovaném případě rozhodně nenastalo. Ústavní stížnost je jen polemikou s výkladem relevantních ustanovení zákona o obcích, který učinily soudy. Ústavní soud jejich názor sdílí a na odůvodnění napadených rozsudků pro zjednodušení odkazuje. Jen k námitce stěžovatele, že obdržené plnění mohlo být chápáno jako dar fyzické osobě, se sluší doplnit následující. I kdyby tak bylo možno příslušné usnesení interpretovat, šlo by ve svém důsledku stejně o obcházení zákonných pravidel odměňování obecních funkcionářů a stěžovatel by přijaté plnění musel vydat jako bezdůvodné obohacení. Konečně relevantní není ani odkaz na nález, v němž se Ústavní soud zabýval výkladem soukromoprávního úkonu obce, tedy situací zásadně odlišnou od té nyní posuzované.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení , a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. prosince 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu