Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3490/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti A. H., zastoupené Mgr. Petrem Faltusem, advokátem, AK se sídlem Doudlebská 1046/8, 140 00 Praha, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2012 č. j. -464, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v d (dále jen "") domáhala zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Praze vydaného v řízení o zvýšení výživného pro její nezletilé děti, S. a L. Stěžovatelka nevyloučila, že napadeným rozhodnutím mohlo dojít i k zásahu do práv nezletilých dětí zaručených v y a , a , 2 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatelka zejména nesouhlasila se způsobem, jakým krajský soud posoudil změnu poměrů na straně otce nezletilých dětí T. H., a v tomto směru podrobněji argumentovala.

Z napadeného rozsudku připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 16. 8. 2011 č. j. -252 rozhodl, že s účinností od 1. 5. 2010 je otec povinen přispívat na výživu nezletilých dětí částkou 10 000 Kč měsíčně pro každé z nich a v soudem stanovené lhůtě zaplatit dlužné výživné v soudem stanovené výši. K odvolání obou rodičů Krajský soud v Praze rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že výživné na každé dítě snížil na částku 7 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 11. 2010, výrok o dlužném výživném vypustil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. V odůvodnění rozsudku soud vyložil, na základě jakých důkazů dospěl ke skutkovému zjištění o změně poměrů na straně otce i matky a jaké právní závěry z těchto zjištění vyvodil.

Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Jádrem stěžovatelčiny argumentace opírající se o y byla její kritika zaměřená na dokazování a zjišťování skutkového stavu týkající se majetkových poměrů otce. Ústavní soud však dal ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že rozhodnutí o rozsahu dokazování a volné hodnocení důkazů spadá do výlučné pravomoci obecných soudů, které mají v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečně široký prostor pro to, aby každý případ po provedení potřebných důkazů individuálně posoudily a rozhodly. Ústavnímu soudu nepřísluší do tohoto procesu vstupovat; jeho úkolem je "pouze" to, aby ověřil, zda obecný soud při svém rozhodování ze zákonného rámce nevybočil způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelné [srov. nález

sp. zn.

ze dne 8. 4. 2004, N 53/33 SbNU 47 (52-53)]. Z takto vymezeného rámce ústavněprávního přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné moci vyplývá, že Ústavní soud je jako soudní orgán ochrany ústavnosti povolán korigovat pouze nejvýraznější excesy.

Po přezkoumání napadeného rozsudku v rozsahu, jak jej stěžovatelka vymezila svojí ústavně právní argumentací, Ústavní soud pochybení takového charakteru, které by vyžadovalo jeho zásah, neshledal. Krajský soud v Praze posoudil, v jaké míře došlo ke změně poměrů ve srovnání s dobou, kdy bylo výživné naposledy upraveno, a zabýval se stávajícími poměry na straně obou rodičů i dětí. Závěr o zásadní změně poměrů na straně matky od 1. 11. 2010 přiměřeným způsobem odůvodnil, stejně postupoval při hodnocení příjmové potenciality otce s přihlédnutím k tomu, že otec nezletilých dětí se bez vážného důvodu vzdal majetkového prospěchu v souvislosti s dědictvím po svém otci R. H.; změnu poměrů na straně dětí soud neshledal. Z odůvodnění napadeného rozsudku tedy bylo možné identifikovat rámec, ve kterém se volná úvaha krajského soudu při interpretaci aplikovaných kogentních norem , o rodině, zejména pojmu "změna poměrů", pohybovala.

Pod maximu práva na spravedlivý proces dále spadá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit. Ústavní soud ani v tomto směru neshledal pochybení, jež by vyžadovalo jeho zásah, a připomíná, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecným soudem znovu, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením neztotožňoval [srov. nález

sp. zn.

ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (46)].

Ústavní soud nepovažoval za opodstatněný ani poukaz stěžovatelky na možné dotčení práv nezletilých dětí, neboť neshledal, že by Krajský soud v Praze v napadeném rozsudku jakkoliv popřel či vyvrátil zásady formulované v článku 32 odst. 4y či , článku 18 odst. 1 a článku 27 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 5. prosince 2012

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu