Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 4366/12

Ústavní soud rozhodl dne 5. prosince 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Gütlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů, o ústavní stížnosti I. E., zastoupené JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem v Liberci, 1. máje 535/50, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. ze dne 25. července 2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces, v záhlaví označené rozhodnutí dovolacího soudu.

Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti a obsahu příloh - napadeného usnesení a rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. ze dne 13. 1. 2012, byla stěžovatelka rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. ze dne 27. 7. 2011 uznána vinnou zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 k § 240 odst. 1, 3 trestního zákona, jehož se dopustila jednáním ve výroku rozsudku popsaným, za což jí byl ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu shora označeným uložen trest odnětí svobody podle § 240 odst. 3 trestního zákona za použití § 58 odst. 5 trestního zákona v trvání 4 let ve věznici s dohledem a podle § 73 odst. 1 trestního zákona trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech v trvání 8 let. Dovolání stěžovatelky proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu, podané z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) trestního řádu, bylo dovolacím soudem v záhlaví označeným usnesením dovolacího soudu s podrobným zdůvodněním jeho závěrů podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto.

V ústavní stížnosti směřující proti uvedenému rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatelka opakovaně tvrdí, že obecné soudy se řádným způsobem nevypořádaly s jejím návrhem na výslech svědka Z., v důsledku čehož bylo podle ní kráceno její právo na obhajobu. Podle ní není možno neprovést klíčový důkaz s odůvodněním, že by bylo obtížné zajistit účast svědka u jednání, neprovedení jeho výslechu považuje za vadu v podobě opomenutého důkazu. S důrazem na zásadu in dubio pro reo a princip presumpce neviny tvrdí, že důkazy byly hodnoceny výlučně v její neprospěch, oponuje dále závěru o jejím přímém úmyslu požadovat úhradu nadměrného odpočtu daně ve výši 66 500 000,- Kč s důrazem na to, že důvěřovala informacím jmenovaných osob. Soudy se také podle ní odpovídajícím způsobem nevypořádaly s argumentací o jejím podnikatelském záměru a v této souvislosti odkazuje na závěry odborného vyjádření F. Z těchto v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů navrhla zrušení napadeného usnesení.

Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Stěžovatelka v ústavní stížnosti dává najevo nesouhlas s postupem soudů v její trestní věci, s provedeným dokazováním, které považuje za nedostatečné, s jeho zhodnocením a následným právním posouzením věci, přičemž vesměs jde o námitky uplatňované již v předcházejícím řízení, zejména také v dovolání. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti ( y) není součástí soustavy obecných soudů, těmto soudům není nadřízen. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů ( y) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů ( ) a pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (např. nález

sp. zn.

). Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, není také povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy

sp. zn.

,

,

,

a další). Takový stav v dané věci zjištěn nebyl.

Soudy I. a II. stupně se danou věcí zabývaly a na základě svých zjištění, jež Ústavní soud s připomenutím své judikatury nemůže přehodnocovat, ve svých rozhodnutích dostatečně rozvedly úvahy vedoucí je k závěru o vině stěžovatelky. Také soud dovolací, který ústavní stížností napadeným usnesením rozhodoval o dovolání stěžovatelky, své odmítavé rozhodnutí obšírně zdůvodnil a učinil tak logickým, přesvědčivým a přezkoumatelným, tj. ústavně souladným způsobem, přičemž podrobně reagoval i na námitky, jež stěžovatelka opakuje v ústavní stížnosti. Vyjádřil se tak obsáhle k provedenému dokazování včetně hodnocení výpovědi F., tak i ke stěžovatelkou tvrzené vadě opomenutého důkazu v podobě nevyhovění návrhu na výslech svědka Z., přičemž v poměru k této námitce dovolací soud připomněl judikaturu Ústavního soudu tzv. opomenutých důkazů se týkající, z níž citoval a v návaznosti na ni pak učinil podrobně rozvedený závěr o nadbytečnosti provádění tohoto důkazu. Na vyčerpávající odůvodnění napadeného rozhodnutí lze zcela odkázat. Zásah do práva na soudní ochranu stěžovatelky tak Ústavní soud nezjistil, a proto z uvedených důvodů byla její stížnost podle , o Ústavním soudu, odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. prosince 2012

Vojen Güttler

předseda senátu Ústavního soudu