Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 627/12

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. H., zastoupeného JUDr. Milošem Sobotkou, advokátem se sídlem v Tišnově, Jungmannova 68, proti výroku III. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 1. 2012 ve věci sp. zn. a proti výroku III. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2011 ve věci sp. zn. , takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel projednávanou ústavní stížností brojí proti v záhlaví uvedeným výrokům usnesení obecných soudů, jimiž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení 37 odst. 2 a 3 d (dále jen " ") a ustanovení y.

Ústavní stížností napadeným výrokem Vrchní soud v Olomouci potvrdil shora označený výrok usnesení Krajského soudu v Brně, kterým bylo zrušeno ustanovení L. H. zástupkyní stěžovatele v předmětném řízení, a současně byla zamítnuta stěžovatelova žádost o ustanovení dalšího právního zástupce.

Stěžovatel brojí ústavní stížností proti skutečnosti, že obecné soudy rozhodnutí neustanovit mu dalšího právního zástupce "v podstatě neodůvodnily", jelikož pouze konstatovaly, že pokud stěžovatel vyvolal nedůvěru mezi ním a ustanovenou advokátkou, sám se zbavil možnosti být zastoupen ustanoveným zástupcem, neboť zneužil procesních práv daných mu ustanoveními a ; proto není dle obecných soudů důvod ustanovovat stěžovateli dalšího zástupce podle jeho libovůle. Taková argumentace však nemá dle stěžovatele oporu v zákoně, a proto zamítnutí žádosti o ustanovení nového advokáta je vlastně jen svévolným "trestáním" stěžovatele ze strany obecných soudů za to, že se se svým ustanoveným advokátem vzájemně "nepohodli".

Dle názoru stěžovatele narušení důvěry mezi ním a H. ve smyslu ustanovení , o advokacii, nezakládá narušení nezbytné důvěry mezi stěžovatelem a všemi advokáty, jež by ospravedlňovalo rozhodnutí soudu neustanovit mu v daném řízení dalšího právního zástupce. Stěžovatel navíc připomíná, že ustanovení právního zástupce soudem se neřídí ustanovením zákona o advokacii, nýbrž ustanovením , jež vyjadřuje smysl ustanovení a naplňuje podstatu ustanovení y a a 3 y. V této souvislosti stěžovatel zdůrazňuje, že v případě rozhodování soudu dle ustanovení představují dvě rozhodná kritéria otázky, zda jsou dány předpoklady pro osvobození účastníka řízení od soudních poplatků a zda je ustanovení právního zástupce z řad advokátů nezbytně nutné k ochraně jeho zájmů. V případě původního ustanovení H. byly obě tyto podmínky splněny. Z odůvodnění ústavní stížností napadených usnesení přitom nevyplývá, že by obecné soudy existenci těchto důvodů ustanovení právního zástupce zkoumaly nebo že by tyto dva důvody již pominuly. Byly-li proto v okamžiku ustanovení H. zákonné důvody dle ustanovení naplněny (a do současnosti nepominuly), jsou i po zrušení jejího ustanovení zákonné důvody pro ustanovení dalšího právního zástupce dány, a proto obecné soudy nemohly žádost o ustanovení (dalšího) právního zástupce zamítnout, zvláště pokud ze všech podání soudu, jež stěžovatel činil jako žalobce sám bez spolupráce se svojí právní zástupkyní, muselo a musí být soudu zřejmé, že právní zastoupení je k ochraně stěžovatelových zájmů zcela nezbytné.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavnímu soudu byla u svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví. Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.

Jelikož podstatou projednávané ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že postupem obecných soudů v dané věci bylo porušeno jeho základní právo zakotvené v ustanovení a 3 y (a ve svém důsledku tak mělo dojít rovněž k porušení ustanovení č. 96 odst. 1 y), je namístě nejprve konstatovat, že ústavní stížností napadenými výroky usnesení obecných soudů nemohlo být porušeno ustanovení y (a potažmo ustanovení y), neboť z pouhé absence právního zastoupení jednoho z účastníků řízení není možno bez dalšího dovozovat porušení rovného postavení těchto účastníků (srov. Wagnerová, E., Šimíček, V., Langášek, T., Pospíšil. I. a kol.: základních práv a svobod. Komentář, Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012, str. 777 - 780). Současně je třeba připomenout, že (ani Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod) nezaručuje právo na bezplatné právní zastoupení advokátem v občanskoprávních sporech. Takové právo však v jednotlivých případech, zejména je-li účastník řízení nemajetný (jako v daném případě), může vyplývat z práva na přístup k soudu (srov. usnesení ze dne 21. 6. 2010 ve věci

sp. zn.

).

Ústavní soud se k právu na právní pomoc ve smyslu ustanovení y vyslovil např. v usnesení ze dne 17. 3. 1998 ve věci

sp. zn.

, ve kterém mj. uvedl, že povinnost plynoucí státu z ústavně zaručeného práva na právní pomoc je dostatečně zabezpečena zákonem stanoveným způsobem, byť by tento způsob přinášel pro žadatele o právní pomoc jisté potíže (podání žádosti, osvědčení zákonem stanovených podmínek apod.).

V projednávané věci se jedná o ustanovení , dle kterého soud první instance ustanovil stěžovateli právním zástupcem H. Stěžovatel tak měl reálnou možnost plně využít právní pomoc ustanoveného advokáta. Jak však vyplývá z odůvodnění obou napadených usnesení, svým následným chováním vůči tomuto zástupci, kterému odmítl poskytnout potřebnou součinnost, což stěžovatel ostatně ani nepopírá, došlo k narušení nezbytné důvěry ve smyslu ustanovení zákona o advokacii, a proto soud prvního stupně ustanovení zástupce zrušil. Z odůvodnění napadených usnesení navíc vyplývá, že se nejednalo o ojedinělé nedorozumění mezi stěžovatelem a jeho právní zástupkyní, která uvedla, že stěžovatel opakovaně trval na tom, aby postupovala podle jeho pokynů, jež však byly v rozporu s právním předpisem. Stěžovatel tak fakticky nevyužil soudem přiznaného práva na právní pomoc, respektive svým zaviněným jednáním v projednávané věci se tohoto svého základního práva vzdal; nemůže proto obecným soudům v ústavní stížnosti důvodně vytýkat, že neustanovením dalšího zástupce uvedené právo porušily (srov. usnesení ze dne 21. 9. 2010 ve věci

sp. zn.

).

Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud uzavírá, že právní názor vyjádřený obecnými soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích nevybočuje z mezí zákona a z ústavního hlediska je plně akceptovatelný. Okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti. Právní závěry, které v napadených rozhodnutích Vrchní soud v Olomouci a Krajský soud v Brně učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.

Ústavní soud proto návrh dle ustanovení , o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnul.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. prosince 2012

Stanislav Balík

předseda senátu