Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3784/12

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti K. J. K., zastoupeného Mgr. PhDr. Petrem Fojtíčkem, advokátem se sídlem v Brně, Jakubské náměstí 1, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 22. 4. 2010 sp. zn. a proti výrokům II., III. a IV. rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 28. 5. 2009 sp. zn. ve znění opravného usnesení ze dne 31. 7. 2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení , , , a 3, , , d (dále jen "") a ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") - zrušil shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci.

V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud ve Zlíně přiznal stěžovateli částku 61 000 Kč z titulu náhrady škody, ve zbývajícím rozsahu jeho žalobu o 250 000 Kč zamítl, a k odvolání stěžovatele i žalovaného Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně tento rozsudek potvrdil. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud usnesením, od data jehož doručení odvíjí stěžovatel lhůtu k podání ústavní stížnosti, odmítl jako nepřípustné.

Předmětnou žalobou se stěžovatel domáhal náhrady škody, jež vznikla na celorytém skleněném zlaceném poháru s víkem (vyrobeném jím ve spolupráci s předními výtvarníky z oboru výroby a zpracování skla v letech 1998 - 2000 z tradiční suroviny a technologiemi počátku 18. století) v době, kdy byl pohár u žalovaného, jenž měl pro něj vyrobit celokožené pouzdro. Těžištěm sporu před obecnými soudy se stala otázka, jaká škoda stěžovateli v důsledku poškození poháru vznikla, resp. jakou částkou jej bylo možno před poškozením ocenit.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší celou řadu námitek, z nichž většina směřuje ke zpochybnění znaleckého posudku E. K., z jehož závěrů vyšly obecné soudy při stanovení výše náhrady škody, především kritikou znalkyní použité metody, a tvrdí, že jí podaný posudek nemá příslušné atributy "požadované dle příslušného zákona o znalcích". Závěry znaleckého posudku považuje za rozporné s praxí ve výrobních provozech a zdůrazňuje, že znalkyně neměla pro vypracování daného znaleckého posudku ani odpovídající (vhodnou) aprobaci; posudek proto shledává nekvalifikovaným, neúplným a nezákonným, a neobstojí v konfrontaci s jím zadaným posudkem M. A.

Obsáhlá skupina stěžovatelových námitek směřuje též proti zamítnutí jeho návrhů na provedení důkazů svědeckými výpověďmi V., kardinála D. ("v zastoupení Jana Pavla II.") a Ajatolláha Saída Alího Chameneího, a zde zdůrazňuje, že obecné soudy vyhodnotily zcela nedostatečně celkovou nematerielní (duchovní) hodnotu předmětného poháru. Ohrazuje se konečně i proti tomu, že od něj obecné soudy vyžadovaly předložení dokladů, které ve smyslu ustanovení y vůbec nemusí mít k dispozici, a uzavírá, že nevyhovět ústavní stížnosti by znamenalo zásadní precedens, jenž by měl neblahé důsledky pro fungování trhu s uměleckými předměty a pro roli státu v rámci tohoto trhu.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle ustanovení y (dále jen "") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby obecnými soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Stěžovatel se dovolává porušení celé řady ustanoveníy a Úmluvy, avšak u většiny z nich je taková možnost - na prvý pohled - z povahy věci vyloučena. To se týká především (svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby), a 3 (svoboda projevu a nepřípustnost cenzury), stejně jako y (právo zaměstnance na spravedlivou odměnu za práci), neboť tam zakotvená práva již ex definitione v řízení o náhradu škody nemohla být ani dotčena.

Napadenými rozhodnutími obecných soudů nemohlo být - alespoň prizmatem stěžovatelem vznesených námitek - porušeno ani ustanovení y (nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá), neboť v občanskoprávním řízení, které stěžovatel zahájil, se uplatňují právě (procesní) povinnosti zákonem stanovené (srov. ustanovení ) a vztahu k tvrzeným skutečnostem jej jakožto účastníka stíhají i důsledky případného důkazního břemene, a odtud vyplývající povinnost důkazní, přičemž o nic jiného v jeho věci nešlo.

V důsledku toho tak v dané věci přichází v úvahu toliko porušení práva na spravedlivý proces (ustanovení a násl.y a Úmluvy) a případně právo vlastnit majetek (y); k porušení druhého práva by pak mohlo dojít až tehdy, bylo-li by namístě indikovat porušení práva prvého.

Právo na spravedlivý proces však stěžovateli upřeno nebylo potud, že se mu se dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně měl k dispozici opravný prostředek, který využil, a využil i toho mimořádného opravného prostředku, jímž je dovolání. Z příloh k ústavní stížnosti se přitom nepodává, že by se stěžovateli nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by jeho postavení v řízení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

To je v zásadě vše, co lze z práva na spravedlivý proces pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.

Vytýká-li stěžovatel obecným soudům, že svá skutková zjištění opřely o závěry znaleckého posudku E. K., není jim dle názoru Ústavního soudu za situace, kdy shledaly procesně nepoužitelným znalecký posudek A. (což bylo nalézacím soudem na str. 7 rozsudku obsáhle a ústavně konformně odůvodněno), z ústavněprávních pozic co vytknout; podstatné je, že volbu rozhodného důkazního pramene racionálně (a udržitelně) vysvětlily. Hodnocení, zda ten který důkaz disponuje větší či menší skutkovou potencí Ústavnímu soudu, nemá-li být běžnou opravnou instancí, nepřísluší.

Podobné platí o stěžovatelově kritice, že obecné soudy neprovedly některé jím navržené důkazy, neboť nalézací soud tak učinil na náležitě argumentované základně, což platí i o neprovedení revizního znaleckého posudku (viz str. 19 jeho rozsudku).

Konečně stojí za zaznamenání, že Ústavní soud nesdílí stěžovatelův názor, že rozhodnutí o jeho ústavní stížnosti bude představovat "závažný precedent pro fungování trhu s uměleckými předměty"; stěžovatel nedůvodně přeceňuje obecný význam své právní věci, zasazené do zcela konkrétního kontextu.

Ostatní stěžovatelovy námitky (neprovedení důkazu výslechem kardinála D. a Ajatolláha Saída Alího Chameneího, krácení znalkyně M. V. "na nákladech", proplacení částky 9 000 Kč pojišťovnou "ještě před uplynutím promlčecí doby pojistného podvodu") jsou pak bezvýznamné zcela očividně.

Je pak namístě shrnout, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv doložit nezdařilo.

Ustanovení upravuje tzv. návrhy zjevně neopodstatněné jako zvláštní kategorii návrhů, jež umožňuje Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení je odmítnout, byť sice splňují všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že jim nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle tohoto ustanovení usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné

V Brně dne 21. listopadu 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu