Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2988/12

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele S. Ch., zastoupeného JUDr. Petrem Jahelkou, advokátem, se sídlem Bílkova 132/4, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 5. 2012, č. j. -297, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2009, č. j. -261, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 12. 2008, č. j. -223, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k zásahu do jeho práva vlastnit majetek, jehož ústavněprávní ochrana je zakotvena v článku 11 d (dále jen " "), a práva na spravedlivý proces podle a 3 y a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále tvrdil, že soudy porušily a 2 y tím, že mu odepřely právo na právní ochranu.

2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba podaná soudu dne 19. 4. 2000, kterou se stěžovatel domáhal proti žalovaným P. P. a H. P. vrácení darovaných spoluvlastnických podílů na nemovitostech přesně specifikovaných v žalobě. Podáním ze dne 2. 10. 2006 vzal stěžovatel žalobu proti P. P. zpět. Usnesením ze dne 10. 10. 2006 soud připustil změnu žaloby tak, že jedinou žalovanou zůstala H. P. (dále jen "vedlejší účastník"). V minulosti již jedno řízení o vrácení daru vyvolané stěžovatelem u Obvodního soudu pro Prahu 10 proběhlo, a to pod sp. zn. . Účastníkem tohoto řízení byla mimo jiné též vedlejší účastnice. Toto řízení skončilo zamítnutím žaloby. Stěžovatel v řízení ukončeném nyní přezkoumávanými rozsudky tvrdil, že v následujícím období došlo ze strany vedlejší účastnice jako obdarované k dalšímu jednání, které kvalifikoval jako hrubé porušení dobrých mravů vůči sobě a členům své rodiny. V obsáhlém podání popsal jednání, která podle jeho názoru naplňovala důvod pro vrácení daru, jak je formulován v ustanovení .

3. Obvodní soud pro Prahu 10 shora uvedeným rozsudkem ze dne 11. 12. 2008 žalobu zamítl. Podrobně se vypořádal se skutkovými tvrzeními, v nichž stěžovatel spatřoval důvody pro vrácení daru, a současně vyložil důvody, které ho vedly k tomu, že v roce 2006 nepřipustil rozšíření žaloby o další skutky, jichž se měla dopustit vedlejší účastnice v období po podání žaloby. Vyložil také důvody, proč zkoncentroval řízení podle v tehdy platném znění. Zabýval se dále zastoupením stěžovatele advokátem s ohledem na osvobození stěžovatele od placení soudních poplatků. Uvedl, že stěžovateli byl ustanoven rozhodnutím soudu zástupce z řad advokátů. Proti tomu podal stěžovatel stížnost, aniž by požadoval ustanovení jiného advokáta, a trval na tom, aby mu Česká advokátní komora (dále jen "ČAK") určila jiného advokáta. V této souvislosti žádal o odročení jednání s tím, aby bylo vyčkáno, až mu bude advokát určen. Soud těmto opakovaným žádostem stěžovatele nevyhověl, a to opakovaně s odůvodněním, že byl řádně seznámen ČAK s tím, že na určení advokáta nemá zákonný nárok.

4. Proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 podal stěžovatel, zastoupen advokátem na základě plné moci, odvolání. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 9. 2009, č. j. -261, ale rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když se v podstatě ztotožnil s jeho názory stran procesního postupu (viz námitky stěžovatele týkající se zastoupení advokátem a nepřipuštění změny žaloby) i hmotněprávního posouzení souzené věci.

5. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo shora uvedeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání podle ustanovení je nepřípustné proto, že nebyl naplněn dovolací důvod, v daném případě dovolací důvod podle ustanovení

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces a k tomu uvádí konkrétní námitky. Soudu prvního stupně vytýká, že přistoupil ke koncentraci řízení v době, kdy čekal na určení advokáta ČAK, a v důsledku toho přišel o možnost tvrdit a prokazovat řadu skutečností, které by byly z hlediska souzené věci podstatné. Dále mu soudem prvního stupně nebyla povolena změna žaloby spočívající v doplnění tvrzení o dalších závažných skutečnostech, z nichž vyplývalo hrubé porušení dobrých mravů ze strany vedlejší účastnice, které nastaly po podání žaloby. Stěžovatel dále namítá nepřiměřenou délku řízení. Obecnými soudy rovněž nebyl náležitě poučen ve smyslu ustanovení Stěžovatel dále nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů a je přesvědčen, že oprávněnost žaloby doložil. Soud se s předloženými důkazy vypořádal nedostatečně, napadená rozhodnutí proto stěžovatel považuje za nepřezkoumatelná. Konečně nesouhlasí se závěry obecných soudů o promlčení některých jednání, v nichž spatřoval hrubé porušení dobrých mravů, neboť je uplatnil v řízení u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku (dále jen "ESLP"), a k promlčení proto nemohlo dojít. Závěrem navrhl zrušit všechna ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů.

7. Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. , a seznámil se s jeho obsahem.

8. Ústavní soud úvodem připomíná, že , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

9. Ústavní soud dále podotýká, že není součástí obecné soudní soustavy, a proto mu nepřísluší právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníky, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svých základních práv obsažených v ě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

10. Stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí v podstatě shodné argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno zákonu odpovídající dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí.

11. Stěžovatel soudu prvního stupně vytýká, že přistoupil ke koncentraci řízení podle tehdy platného ustanovení v době, kdy čekal na určení advokáta Českou advokátní komorou a tím mu měla být odňata možnost uplatnit další tvrzení a důkazy. Zcela přehlíží, že k tomuto kroku přistoupil soud až na návrh vedlejší účastnice při jednání, které se konalo dne 30. října 2008, tedy více jak osm let po podání žaloby, kdy v mezidobí byl stěžovatel postupně zastoupen celkem pěti advokáty, jejichž prostřednictvím měl možnost svá skutková tvrzení uplatnit. To ostatně také činil, zejména prostřednictvím advokáta N., podáními došlými soudu dne 3. 10. 2006 (č. l. 120 až 130 spisu) a dne 9. 10. 2006 (č. l. 132 až 135 spisu). Postup soudu, pokud přistoupil ke koncentraci řízení, byl zcela správný, neboť byl výrazem respektu k ustanovení y, ze kterého vyplývá právo účastníka řízení, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů. Právo na právní pomoc nemůže být zneužíváno k průtahům v řízení.

12. Dále stěžovatel vytýká soudu prvního stupně, že nepřipustil rozšíření žaloby o tvrzení dalších důvodů pro vrácení daru, ke kterým došlo po podání žaloby, a to s odkazem na délku trvání řízení. Ze spisu (viz č. l. 138) vyplývá, že toto procesní opatření učinil soud prvního stupně při jednání, které se konalo dne 10. 10. 2006, a učinil tak s ohledem na dobu trvání řízení. Ani tomuto postupu soudu nelze nic vytknout, neboť šlo o procesní opatření, které bylo plně v dispozici soudu, jak na to správně poukázal v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud, který se s touto námitkou stěžovatele uplatněnou v odvolání vyčerpávajícím způsobem vypořádal. Přitom tímto postupem nebyla stěžovateli odňata možnost obrátit se na soud novou žalobou, která by se opírala o skutková tvrzení zakládající důvod pro vrácení daru, k nimž došlo po podání žaloby, která byla předmětem posuzovaného řízení.

13. Stěžovateli lze dát za pravdu, že řízení trvalo nepřiměřeně dlouho, na čemž se ale nemalou měrou podílel právě stěžovatel svými procesními návrhy, zejména opakovanými žádostmi o odročení jednání. Ze spisu přitom nevyplývá, že by stěžovatel využil možnosti, které poskytuje právní řád jako obranu proti průtahům v řízení.

14. K námitce nedostatku poučení podle ustanovení je třeba uvést, že důvodem zamítnutí žaloby nebylo nedostatečné vylíčení rozhodných skutečností, ale závěr soudu, že vylíčené skutečnosti nebyly soudem vyhodnoceny jako dostatečné pro vrácení daru. Stěžovatel byl přitom řádně poučen o důsledcích koncentrace řízení a byla poskytnuta dostatečná lhůta pro uplatnění skutkových tvrzení.

15. Rovněž nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že se obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí nevypořádaly se všemi provedenými důkazy. Soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozhodnutí velmi podrobně jednotlivými skutkovými tvrzeními stěžovatele zabýval a zaujal stanovisko ke všem provedeným důkazům a vyložil důvody, které ho vedly k závěru, že nebyl prokázán důvod pro vrácení daru podle ustanovení . Námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí tedy akceptovat nelze.

16. Stěžovatel dále namítá nesprávné posouzení námitky promlčení vznesené vedlejší účastnicí s tím, že díky podáním, která učinil u Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), nemohlo k promlčení dojít. Soud prvního stupně sice vyložil důvody, proč dospěl k závěru, že některá jednání uplatněná stěžovatelem jako důvod pro vrácení daru jsou promlčená, ale s námitkou týkající se vlivu řízení před ESLP na promlčení se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal. Tato okolnost však sama o sobě není takovou vadou, která by mohla vést k závěru o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Podáním návrhu k ESLP nemůže dojít ke stavění běhu promlčecí lhůty, což je zcela evidentní, a proto okolnost, že se soud s touto námitkou výslovně v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal, lze chápat leda jako formální nedostatek.

17. Vzhledem k tomu, že obecný soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté y a jeho rozhodnutí nevybočilo z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. listopadu 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu