Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3884/12

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele M. N., zastoupeného Mgr. Františkem Pohankou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Riegrova 2668/6c, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012 č. j. -31 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 1. 2012 č. j. -445, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená y (dále jen " "), a a násl. d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 2. 2009 sp. zn. byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákon"), a za tento trestný čin byl odsouzen podle § 221 odst. 2 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Stěžovatelovo odvolání proti tomuto rozsudku Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 24. 4. 2009 sp. zn. podle § 256 tr. řádu zamítl, a jeho následné dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 9. 2009 sp. zn. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu zamítl.

Ústavní soud nálezem

sp. zn.

ze dne 18. 3. 2010 tato rozhodnutí obecných soudů zrušil. Dospěl k závěru, že zamítnutím důkazních návrhů stěžovatele (konkrétně návrhů směřujících k odstranění rozporů mezi dvěma znaleckými posudky z oboru zdravotnictví a návrhu na provedení vyšetřovacího pokusu, příp. rekonstrukce za účelem prověření výpovědí svědků B.) bez zákonného a přezkoumatelného odůvodnění došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.

V navazujícím řízení Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 2. 6. 2011 sp. zn. stěžovatele uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákona, a odsoudil jej podle § 221 odst. 2 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích ústavní stížností napadeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. řádu tento rozsudek zrušil, a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zákona, a odsoudil jej podle § 221 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, jelikož bylo podáno z jiných než zákonem vymezených důvodů (§ 265b tr. řádu). Posuzovány z materiálního hlediska nebyly námitky stěžovatele ohlášenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřaditelné, jelikož spočívaly výlučně v kritice skutkových zjištění; ty však coby způsobilé dovolací důvody zákon nepřipouští.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy v rozporu s nosnými důvody zrušovacího nálezu Ústavního soudu opětovně označily za nadbytečné dokazování "provedením vyšetřovacího pokusu, popřípadě rekonstrukce" a adekvátně se nevypořádaly ani s videozáznamem jeho "pokusu o vlastní rekonstrukci"; odvolací soud jej označil za "poměrně jednostranný, do určité míry i spekulativní", současně však odtud přijal některá skutková zjištění ohledně místa činu, a seznal, že výhledové poměry z vozidla svědků manželů B. nevylučovaly, aby inkriminovaný skutek viděli. Stěžovatel odtud dovozuje - oproti obecným soudům - reálnost provedení vyšetřovacího pokusu či rekonstrukce za účasti policejního orgánu, a obecným soudům dále vytýká, že nepřibraly do řízení "znalce z oboru chovatelství k posouzení chování cvičeného koně" a "jeho předpokládaných reakcí" na jednání, jež je mu přičítáno, což se klade jako požadavek tím spíše, že státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření podaném v dovolacím řízení sp. zn. uznala nevyzpytatelnost "chování koně", resp. podřaditelnost odpovídajících stěžovatelových námitek dovolacímu důvodu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu

sp. zn.

); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

Přes odkazovaná ustanovení y je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve - procesně neregulérně - podaného dovolání.

V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle a násl. y.

Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.

Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Obecné soudy předestřely detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založily na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů.

Odvolací soud se na argumentované bázi vypořádal i s videozáznamem předloženým stěžovatelem. Vycházel z výpovědi J. S., znalce se specializací forenzní biomechanika, který objasnil, že vyšetřovací pokus či rekonstrukce by nepředstavovaly relevantní důkazy potud, že přesný průběh úrazového děje nemůže být na základě dostupných informací simulován. Současně odvolací soud (shodně jako soud prvního stupně) věnoval přiměřenou pozornost důkazním pramenům dosažitelným, zejména svědeckým výpovědím manželů B., jejichž obsah shledal přesvědčivým (co do výhledových poměrů, resp. průjezdnosti předmětnou lokalitou) rovněž v kontextu zmiňované videonahrávky.

Obecným soudům nelze vytýkat ani závěr, podle něhož je ve své podstatě notorietou (nevyžadující prověření "znalcem z oboru chovatelství"), že kůň se mohl v reakci na stěžovatelův atak "splašit" a "vyhodit jezdkyni (poškozenou) ze sedla".

Přijatá skutková zjištění tedy mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení, a k závěru, že jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritického skutku (resp. jeho pachatelství) nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami již adekvátně vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.

Stěžovatel sice do petitu ústavní stížnost zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Stěžovatelova interpretace dovolacích důvodů (odkazující na vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství podané v řízení sp. zn. , tj. předcházejícím kasačnímu nálezu Ústavního soudu) nedoceňuje, že z toho, že odlišnému skutkovému závěru odpovídá zpravidla i jiný závěr právní, nelze automaticky usuzovat, že skutkovou námitkou byl uplatněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který stěžovatel ve svém dovolání označil. Jen v případech zcela extrémních lze zásadu vázanosti tímto základem (taxativně určených dovolacích důvodů) opustit; tím však posuzovaná věc očividně není. Pro ústavněprávní přezkum je pak postačující, že závěry dovolacího soudu ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jsou přesvědčivé a přiléhavě odůvodněné, čímž jsou možnosti Ústavního soudu vyčerpány.

Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

Je zároveň nabíledni, že obecné soudy nosným důvodům nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 18. 3. 2010 dostály.

Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. listopadu 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu