Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 579/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti M. R., zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem, AK se sídlem Sokolovská 22, 180 00 Praha 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2009 č. j. -32, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svého práva ústavně zaručeného v d (dále jen " ") domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí vydaného v řízení o zaplacení 97 500 Kč s příslušenstvím.

Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. vyplynulo, že stěžovatel žaloval Českou republiku - Ministerstvo spravedlnosti o zaplacení částky 97 500 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. , o notářích a jejich činnosti. Nemajetková újma měla stěžovateli vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu - průtahy v řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , ve kterém měl stěžovatel postavení jednoho z věřitelů úpadce. Obvodní soud pro Prahu 2 po provedeném dokazování žalobu zamítl. Dospěl sice k závěru o porušení práva stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě a vznik nemajetkové újmy, finanční odškodnění však stěžovateli nepřiznal, neboť s přihlédnutím k okolnostem případu, závažnosti vzniklé újmy a po zvážení významu řízení pro stěžovatele považoval za dostatečné a přiměřené poskytnout mu zadostiučinění pouze ve formě konstatování porušení práva. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, neboť stěžovatel nepředložil soudu žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právně významnou.

V ústavní stížnosti stěžovatel názoru obecných soudů o tom, že postačí vyslovit pouhé konstatování porušení práva, oponoval. Zdůraznil extrémní délku konkurzního řízení, které ve vztahu k němu trvalo dvanáct let a pět měsíců, což samo o sobě představuje exces. Podle stěžovatele mohly vést okolnosti případu pouze k úvahám o moderaci nároku, tj. mohly mít význam pouze při stanovení výše odškodného, nemohly však finanční odškodnění zcela vyloučit.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Rozhodováním obecných soudů o nárocích plynoucích ze se Ústavní soud zabývá opakovaně (srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 21. 9. 2011, dostupný na http://nalus.usoud.cz, nález

sp. zn.

ze dne 19. 5. 2010, N 110/57 SbNU 403 a další). Ve své rozhodovací praxi respektuje, že stávající právní úprava připouští, že přiměřené zadostiučinění v případě nepřiměřené délky řízení nemusí být vždy přiznáno v penězích (srov. větu první , ve znění pozdějších předpisů, podle kterého se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující), a proto rozhodnutí obecných soudů, jímž bylo konstatování porušení práva věc projednat a rozhodnout v přiměřené lhůtě považováno za dostačující satisfakci, akceptuje jako souladné se zárukami plynoucími z y (ve vztahu k témuž stěžovateli takto judikoval již v usnesení

sp. zn.

ze dne 30. 10. 2008).

Ústavní soud připomíná, že citovaná zákonná úprava ponechává na obecných soudech, aby v každém jednotlivém případě a s přihlédnutím k jeho okolnostem buď toliko konstatovaly porušení práva, či nadto přiznaly náhradu nemajetkové újmy v penězích (ve výši přiměřené danému případu). Toto posouzení však zásadně spadá do pravomoci obecných soudů a Ústavní soud nemůže - pouze na základě event. vlastního subjektivního názoru - toto posouzení přehodnocovat a nahrazovat jej posouzením vlastním. Tím by totiž Ústavní soud atrahoval na sebe roli obecného soudu a zasahoval by do nezávislosti soudů obecných; to mu však nepřísluší, neboť ex constitutione není další instancí obecného soudnictví, nýbrž je výlučně soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. y). Ústavní soud je pouze oprávněn ověřit, zda toto posouzení obecných soudů není výrazem libovůle či svévole, a zda v něm nelze shledat prvek zjevného excesu.

V projednávané věci má Ústavní soud za to, že Městský soud v Praze při přezkumu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 postupoval v mezích zákona a že důvody, pro které rozsudek soudu I. stupně potvrdil, dostatečně a přiměřeným způsobem odůvodnil. Jeho právní závěry nelze označit jako extrémně nesouladné s vykonanými skutkovými zjištěními a z ústavně právního hlediska obstojí. Ústavní soud tak uzavřel, že postup Městského soudu v Praze a ústavní stížností napadený rozsudek nenasvědčuje žádnému pochybení, jež by bylo schopné přivodit zásah ve formě kasačního nálezu.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 27. listopadu 2012

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu