Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3491/12

Ústavní soud rozhodl dne 27. listopadu 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky CHLUP, s. r. o., se sídlem Kolbenova 305/40, Praha 9, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovo náměstí 28, Praha 2, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. -136 ze dne 26. 6. 2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 11. 9. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR č. j. -136 ze dne 26. 6. 2012.

Ze spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. , který si Ústavní soud vyžádal za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti, bylo zjištěno, že obchodní společnost Schwarzmüller, s. r. o. (dále jen "vedlejší účastnice"), podala u městského soudu dne 10. 6. 2008 proti stěžovatelce žalobu o zaplacení částky 1.065.680,- Kč, resp. po částečném zpětvzetí žaloby ze dne 2. 10. 2008 částky 1.046.680,- Kč. Vedlejší účastnice opírala svou žalobu o tvrzení, že si u ní stěžovatelka objednala osm kusů třínápravových návěsů Schwarzmüller s ocelovou segmentovou korbou, každý v ceně 971.400,- Kč, což bylo stvrzeno písemným potvrzením objednávky č. 2007598 ze dne 27. 9. 2007, jejíž součástí byly i Všeobecné obchodní podmínky vedlejší účastnice. Vedlejší účastnice se zavázala dodat jednotlivé návěsy postupně, a to od druhé poloviny února do dubna 2008. Jelikož stěžovatelka žádný z návěsů nepřevzala ani nezaplatila, vedlejší účastnice dle čl. 8 odst. 2 Všeobecných obchodních podmínek od smlouvy odstoupila a uplatnila nárok na smluvní pokutu ve výši 1.046.680,- Kč, představující 15 % z celkové dohodnuté ceny s odečtením zaplacené zálohy ve výši 119.000,- Kč. Městský soud rozsudkem č. j. -50 ze dne 27. 5. 2010 uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 785.010,- Kč (výrok I.), co do částky 261.670,- Kč žalobu zamítl (výrok II.) a zavázal stěžovatelku uhradit vedlejší účastnici na nákladech řízení částku 116.097,- Kč (výrok III.). K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem č. j. -110 ze dne 15. 9. 2011 výrok I. rozsudku okresního soudu potvrdil a výrok II. změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici částku 261.670,- Kč. Současně uložil stěžovatelce povinnost uhradit vedlejší účastnici na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 116.097,20 Kč a na nákladech odvolacího řízení částku 82.740,40 Kč a opravil záhlaví rozsudku městského soudu tak, že se vypouští slovo "s příslušenstvím". Stěžovatelka následně podala dovolání k Nejvyššímu soudu, který jej rozsudkem č. j. -136 ze dne 26. 6. 2012, v části směřující proti měnícímu výroku rozsudku vrchního soudu, zamítl a ve zbývajícím rozsahu jej odmítl z důvodu nenaplnění podmínek přípustnosti dle , , ve znění pozdějších předpisů, a uložil stěžovatelce uhradit náklady dovolacího řízení ve výši 21.096,- Kč.

Posledně uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu napadla stěžovatelka ústavní stížností, v níž namítala, že došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu a 2 d. Stěžovatelka dovolacímu soudu vytýkala, že nesprávně určil okamžik vzniku kupní smlouvy; stěžovatelka byla v dobré víře, že kupní smlouva vznikla již dne 6. 9. 2007 akceptací nabídky a podpisem obchodních podmínek, v nichž byla výše smluvní pokuty stanovena na 10 % kupní ceny. Pokud měla smlouva vzniknout až dne 27. 9. 2007, pak šlo o úkon učiněný v omylu, neboť stěžovatelka byla přesvědčena, že smlouva již byla uzavřena a předpokládala, že součástí smlouvy jsou tytéž Všeobecné obchodní podmínky, které již předtím podepsala. Je pravděpodobné, že o tomto omylu musela vedlejší účastnice vědět, resp. že jej sama vyvolala, když zaměnila původně odsouhlasené obchodní podmínky za nové, v nichž byla smluvní pokuta navýšena na 15 %. Stěžovatelka z těchto důvodů namítala neplatnost kupní smlouvy, nicméně dovolací soud se její argumentací nezabýval a zkoumal pouze otázku, které obchodní podmínky se staly součástí smlouvy. Závěr Nejvyššího soudu, že jediné obchodní podmínky odsouhlasené oběma stranami byly ty, které obsahovaly smluvní pokutu ve výši 15 %, se nacházel v rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními, neboť obě strany vyjádřily souhlas již s Všeobecnými obchodními podmínkami předloženými dne 6. 9. 2007 se smluvní pokutou ve výši 10 %. Kromě toho stěžovatelka v řízení před obecnými soudy namítala, že smluvní pokuta je nepřiměřeně vysoká a odporuje dobrým mravům. Nejvyšší soud vyhodnotil tuto námitku jako nedůvodnou, aniž by však svůj závěr blíže odůvodnil. Stěžovatelka dále již před soudem prvního stupně tvrdila, že od smlouvy s vedlejší účastnicí odstoupila, což prokazovala výpovědí svědka P. H. Městský soud opět nijak nezdůvodnil, proč tomuto svědkovi neuvěřil a proč se přiklonil k výpovědím zaměstnanců vedlejší účastnice; jeho rozhodnutí je proto v tomto směru nepřezkoumatelné. Konečně stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že vzhledem k okolnostem, kdy stěžovatelka jednala v přesvědčení, že právní vztah byl jejím odstoupením od smlouvy skončen, měly obecné soudy využít svého moderačního práva dle , obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. S ohledem na zmíněná pochybení Nejvyššího soudu stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, jak uvedeno výše.

II.

Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené , bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí.

Podstatu ústavní stížnosti tvořil nesouhlas stěžovatelky s právními závěry obecných soudů stran platnosti kupní smlouvy a povinnosti hradit smluvní pokutu ve výši požadované vedlejší účastnicí. Stěžovatelka rovněž zpochybnila správnost skutkových zjištění učiněných obecnými soudy, pokud šlo o otázku odstoupení od smlouvy.

K tomu lze uvést následující: Ústavní soud ustáleně judikuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Interpretace jiných než ústavních předpisů náleží do výlučné kompetence obecných soudů, přičemž odlišný právní názor stěžovatele na výklad právního předpisu sám o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá. K porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu d by v této souvislosti mohlo dojít toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Stejně tak Ústavní soud není povolán "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy; i zde jeho zásah opět připadá v úvahu pouze výjimečně, jestliže by mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými zjištěními existovaly extrémní rozpory. Nic takového však v posuzovaném případě zjištěno nebylo. Obecné soudy se argumentací stěžovatelky řádně zabývaly a své závěry, vedoucí k uložení povinnosti uhradit smluvní pokutu ve výši požadované vedlejší účastnicí logicky a srozumitelně zdůvodnily. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti toliko opakovala námitky uplatněné v předchozím průběhu řízení, s nimiž se obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně vypořádaly.

Jelikož z hlediska výše vymezených kritérií ústavněprávního přezkumu nebylo možno obecným soudům nic vytknout, nepříslušelo Ústavnímu soudu jejich úvahy jakkoliv přehodnocovat. Prostřednictvím své ústavní stížnosti, založené na polemice se závěry obecných soudů v rovině podústavní, stavěla stěžovatelka Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. listopadu 2012

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu