Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1854/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické v právní věci stěžovatele K. N., zastoupeného JUDr. Františkem Novosadem, advokátem se sídlem Smetanova 1101, Vsetín, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -151 ze dne 15. 9. 2010, rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, č. j. -119 ze dne 25. 11. 2009 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně č. j. -90 ze dne 29. 1. 2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 23. 6. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") sp. zn. , který si za účelem posouzení důvodnosti návrhu Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že stěžovatel se žalobou ze dne 2. 12. 2005 domáhal, aby byla obchodní společnosti OKNOPLAST, a. s. (dále jen "vedlejší účastnice"), uložena povinnost vydat bezdůvodné obohacení ve výši 595.109,- Kč s příslušenstvím. Tato částka představovala zálohu, kterou stěžovatel dle svého tvrzení uhradil vedlejší účastnici v souvislosti s předběžnou smlouvou o dílo č. 0205-779 na zhotovení plastových oken a dveří, přičemž k provedení díla nedošlo. Okresní soud rozsudkem č. j. -90 ze dne 29. 1. 2009 žalobu zamítl; jeho rozhodnutí ve věci samé poté k odvolání stěžovatele potvrdil rozsudkem č. j. -119 ze dne 25. 11. 2009 i Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud"). Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. -151 ze dne 15. 9. 2010 odmítnuto z důvodu nenaplnění podmínek přípustnosti dle , , ve znění pozdějších předpisů. Obecné soudy vzaly za prokázané, že stěžovatel disponoval směnkou, z níž mu byl B. V., toho času předseda představenstva a generální ředitel vedlejší účastnice, zavázán uhradit dluh ve výši 770.109,- Kč. Jmenovaný po dohodě se stěžovatelem vystavil proti předání zmíněné směnky dva příjmové pokladní doklady znějící v součtu na částku 595.109,- Kč představující zálohu na provedení díla. K faktickému předání peněžních prostředků nikdy nedošlo; stěžovatel "platil" zálohu směnkou, z čehož ovšem neměla majetkový prospěch vedlejší účastnice, nýbrž B. V. jako směnečný dlužník. Dle obecných soudů nemohlo za těchto okolností na straně vedlejší účastnice vzniknout bezdůvodné obohacení.

Stěžovatel napadl rozhodnutí obecných soudů ústavní stížností, v níž namítal, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv plynoucích z a d, jakož i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dle názoru stěžovatele existoval v jeho věci extrémní rozpor mezi právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními. Obecné soudy ignorovaly předložené důkazy i zákony, kterými měly být vázány, a jejich závěry v podstatě popíraly jednání právnických osob prostřednictvím statutárních orgánů. Obecné soudy nijak nezdůvodnily, proč by B. V., toho času předseda představenstva vedlejší účastnice, neměl být oprávněn za vedlejší účastnici podepisovat příjmové pokladní doklady se všemi důsledky s tím spojenými. Obecné soudy opomněly, že k předání peněžních prostředků B. V. skutečně došlo, a to při podpisu předmětné směnky. V okamžiku, kdy měl jmenovaný peněžní prostředky vrátit, tyto byly uhrazeny na pokladní doklad vedlejší účastnice. Smluvní strany se dohodly, že místo přímé úhrady směnky bude pohledávka uhrazena budoucí zakázkou na plastová okna; do tohoto ujednání učiněného v rámci smluvní volnosti obecné soudy bezdůvodně zasáhly. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu č. j. -151 ze dne 15. 9. 2010, rozsudek krajského soudu č. j. -119 ze dne 25. 11. 2009 a rozsudek okresního soudu č. j. -90 ze dne 29. 1. 2009 svým nálezem zrušil. Rozsudek krajského soudu č. j. -119 ze dne 25. 11. 2009 byl v ústavní stížnosti nesprávně označen jako rozsudek krajského soudu č. j. ze dne 15. 9. 2010, nicméně vzhledem k tomu, že nebylo pochyb, jaké rozhodnutí stěžovatel mínil napadnout, nepovažoval Ústavní soud za nutné vyzývat stěžovatele k odstranění tohoto nedostatku a sám tuto zjevnou chybu opravil.

Dne 15. 8. 2012 obdržel Ústavní soud doplnění ústavní stížnosti, v němž stěžovatel nad rámec původní argumentace uvedl, že rozhodnutí obecných soudů vykazují znaky svévole, nedrží se obsahu spisu a zpochybněním oprávnění statutárního orgánu jednat za společnost zasahují do právní jistoty druhé smluvní strany. Stěžovatel předložil Ústavnímu soudu dodatečně objevenou smlouvu o dílo č. 0205-779 ze dne 25. 9. 2002, podepsanou výkonnou ředitelkou vedlejší účastnice, z čehož vyvozoval, že tvrzení vedlejší účastnice a její výkonné ředitelky, že jim uzavření smlouvy nebylo známo, se nezakládalo na pravdě.

II.

Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené , bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí.

Podstatu ústavní stížnosti tvořil nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů stran přičitatelnosti jednání B. V. vedlejší účastnici a neexistence bezdůvodného obohacení na straně vedlejší účastnice. Stěžovatel rovněž zpochybnil správnost skutkových zjištění učiněných obecnými soudy.

K tomu lze uvést následující: Ústavní soud ustáleně judikuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Interpretace jiných než ústavních předpisů náleží do výlučné kompetence obecných soudů, přičemž odlišný právní názor stěžovatele na výklad právního předpisu sám o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá. K porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu d by v této souvislosti mohlo dojít toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Stejně tak Ústavní soud není povolán "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy; i zde jeho zásah opět připadá v úvahu pouze výjimečně, jestliže by mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými zjištěními existovaly extrémní rozpory. Nic takového však v posuzovaném případě zjištěno nebylo. Obecné soudy se nárokem uplatněným stěžovatelem řádně zabývaly a své závěry, vedoucí k zamítnutí žaloby logicky a srozumitelně zdůvodnily. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti toliko opakoval námitky uplatněné v předchozím průběhu řízení, s nimiž se obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně vypořádaly.

Jelikož z hlediska výše vymezených kritérií ústavněprávního přezkumu nebylo možno obecným soudům nic vytknout, nepříslušelo Ústavnímu soudu jejich úvahy jakkoliv přehodnocovat. Důkaz smlouvou o dílo č. 0205-779 ze dne 25. 9. 2002, předložený stěžovatelem v doplnění ústavní stížnosti, nebyl způsobilý prokázat porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces již z toho důvodu, že nenavrhl-li stěžovatel provedení takového důkazu v řízení před obecnými soudy, nemůže jim vytýkat, že rozhodly v rozporu s ním. Ostatně ani z věcného hlediska tento důkaz nijak nezpochybnil jádro argumentace obecných soudů, že na straně vedlejší účastnice nemohlo vzniknout bezdůvodné obohacení, neboť z plnění stěžovatele neměla prospěch ona, nýbrž B. V. jako fyzická osoba.

Prostřednictvím své ústavní stížnosti, založené na polemice se závěry obecných soudů v rovině podústavní, stavěl stěžovatel Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. listopadu 2012

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu