Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3340/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti M. S., zastoupeného JUDr. Pavlem Knitlem, advokátem, AK se sídlem v Brně, Údolní 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2011 č. j. -52 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2012 č. j. -75 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 27. 8. 2012 a doplněným dne 15. a 16. 10. 2012 se M. S. (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud "vydaná rozhodnutí zrušil;" z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že měl na mysli v záhlaví uvedená rozhodnutí správních soudů.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

a) Řízení před správními orgány

Dne 17. 6. 2008 hlídka Městské policie v Brně zjistila, že motorové vozidlo provozované žalobcem parkuje na chodníku.

Dne 13. 11. Magistrát města Brna (dále jen "správní orgán") příkazem rozhodl, že žalobce porušil , o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") a dopustil se správního deliktu dle téhož zákona, za což mu uložil pokutu 2 000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.

Dne 19. 2. 2009 - poté, co proti výše uvedenému příkazu ze dne 13. 11. 2008 žalobce podal odpor - správní orgán žalobci ze stejných důvodů rozhodnutím uložil pokutu 2 000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.

Dne 23. 6. 2009 Krajský úřad Jihomoravského kraje (dále jen "žalovaný") odvolání žalobce proti rozhodnutí správního orgánu ze dne 19. 2. 2009 zamítl.

b) Řízení před správními soudy

Dne 14. 12. 2010 Krajský soud v Brně (dále jen "nalézací soud") rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 6. 2009 zrušil pro nezákonnost a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

Dne 30. 3. 2011 Nejvyšší správní soud (dále též jen "kasační soud") rozsudek nalézacího soudu ze dne 14. 12. 2010 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Dne 8. 6. 2012 nalézací soud žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 6. 2009 zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že postupem kasačního soudu mu bylo odňato právo na spravedlivý proces a to tím, že "mu byla jeho postupem vzata možnost řádně vyjádřit svoji argumentaci k posouzení právních otázek soudu", neboť kasační soud měl na věc odlišný právní názor, jímž byl nalézací soud vázán.

Stěžovatel konstatoval průběh řízení před správními orgány a správními soudy a uvedl (poněkud méně srozumitelně), že nesouhlasí jak se skutkovými zjištěními soudu, tak i právním posouzením jeho věci.

IV.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.

K nepřípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2011

V části směřující proti kasačnímu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2011 Ústavní soud ústavní stížnost shledal nepřípustnou z následujících důvodů.

Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž skutečnost, že soudní rozhodnutí zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele, nelze napravit v rámci soustavy obecných soudů, tj. procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení (srov. např. nález ze dne 30. 11. 1995

sp. zn.

, N 78/4 SbNU 243, nález ze dne 4. 3. 2004

sp. zn.

, N 34/32 SbNU 321, nález ze dne 4. 4. 2005

sp. zn.

, N 72/37 SbNU 23, a další). Nelze rovněž opominout, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita; ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), proto vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ); v opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.

Kasační rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2011 nelze označit za rozhodnutí konečné, jímž by bylo definitivně rozhodnuto o právech a povinnostech stěžovatele; rozhodnutí kasačního soudu vrátilo věc do kontradiktorního soudního rozhodovacího procesu, ve kterém mohl stěžovatel uplatňovat všechna svá procesní práva. Již proto nebylo možné považovat toto rozhodnutí za způsobilé ve smyslu písm. d)y zasáhnout do základních práv a svobod.

Výjimečně judikovaná přípustnost ústavní stížnosti i proti kasačnímu rozhodnutí (Nejvyššího soudu - srov. nálezy a

- dostupné na http://nalus.usoud.cz) se v nyní posuzované věci pro skutkovou odlišnost uplatnit nemohla.

K neopodstatněnosti zbývající části ústavní stížnosti

Ve zbývající části směřující proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 8. 6. 2012 shledal Ústavní soud ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.

Stěžovatelova velmi stručná ústavněprávní argumentace směřovala především proti výše uvedenému rozhodnutí kasačního soudu. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí nalézacího soudu lze podle obsahu ústavní stížnosti konstatovat, že stěžovatel nesouhlasil s jeho konečným právním posouzením věci, odlišném od posouzení učiněného nalézacím soudem v jeho původním rozhodnutí ze dne 14. 12. 2010.

Ústavní soud je toho názoru, že možnost protichůdných soudních rozhodnutí je vnitřní vlastností každého soudního systému tvořeného nalézacími a kasačními (odvolacími) soudy, což samo o sobě nemůže být považováno za rozporné sd (dále jen "") či Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Ústavní soud také není povolán přezkoumávat, zda obecné správní soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nálezy ze dne 29. 5. 1997

sp. zn.

(N 66/8 SbNU 149) a ze dne 29. 8. 2006

sp. zn.

(N 154/42 SbNU 257)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

(N 5/1 SbNU 41)].

Pokud jde o rozsudek nalézacího soudu ze dne 8. 6. 2012, Ústavní soud neshledal jakýkoliv náznak porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v části pátéy, resp. Úmluvy. Důvody, pro které nalézací soud žalobu zamítl, jsou přehledně a srozumitelně v napadeném rozhodnutí vyloženy; Ústavní soud, nemaje potřebu cokoliv k nim dodávat, na ně odkazuje. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou s právními závěry obecných soudů neschopnou věc posunout do roviny ústavněprávní.

Odlišuje-li se právní názor stěžovatele od názoru vysloveného správními soudy rozhodujícími o jeho správní žalobě, neznamená to ještě porušení základního práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2012

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu