Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 4153/12

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně zpravodajky Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele D. G., zastoupeného JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem advokátní kanceláře PONCZA | ŠRÁMEK, se sídlem Českobratrská 2, Ostrava, o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Ostravě č. j. -109 ze dne 29. 8. 2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 30. 10. 2012 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí, jímž mu byla jako povinnému uložena povinnost nahradit náklady exekuce, neboť má zato, že jimi byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jakož i ústavněprávní principy zakotvené v , v a v d (dále jen " "). Těžiště ústavní stížnosti pak spočívá v tom, že byť exekuční soud značně snížil náklady exekuce, jež musel stěžovatel hradit, přesto podle stěžovatele soud nedostatečně reflektoval principy stanovené zejména v judikatuře Ústavního soudu vztahující se k problematice nákladů exekuce [srovnej zejména nález pléna Ústavního soudu z 1. 3. 2007

sp. zn.

(N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.) a nález Ústavního soudu z 22. 7. 2010 sp. zn. (N 147/58 SbNU 245)].

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i ústavní stížností napadené rozhodnutí. Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ke stěžovatelově argumentaci pak Ústavní soud v prvé řadě poznamenává, že obsahem práva na spravedlivý proces je garance možnosti domáhat se svého práva stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu (srov. článek 36 odst. 1 y). To znamená oprávnění předložit zákonnému soudci svou věc k posouzení a požívat všech práv vyplývajících z postavení účastníka řízení, především práva skutkově a právně argumentovat. Tomu pak odpovídá povinnost obecného soudu své rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Neplyne však odtud garance "správného rozhodnutí", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.

Rozhodováním o úhradě nákladů exekuce v případě dobrovolného plnění povinným a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a ochrany vlastnického práva se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabývá opakovaně. Rozlišuje mezi situací, kdy povinný plnil zcela dobrovolně předtím, než se o nařízení exekuce dozvěděl, a případem, kdy plnění vymáhané povinnosti vykazuje jisté znaky dobrovolnosti, byť k němu došlo až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením. V prvém případě, kdy povinný plnil dobrovolně mimo rámec exekučního řízení, ještě předtím, než se o exekuci dozvěděl tím, že mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, Ústavní soud zaujal názor, že pokud nemohl soudní exekutor již nic vymoci, je základem pro určení jeho odměny částka nulová (srov. např. nález

sp. zn.

z 21. 1. 2010, Sb. n. u., sv. 56, str. 125). Ve druhém případě aplikuje zásady odměňování exekutorů vyjádřené v již zmíněném nálezu

sp. zn.

, dle kterých je třeba zohlednit jistý stupeň dobrovolnosti ve splnění vymáhané povinnosti, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením. Ústavní soud v tomto směru dovodil, že poskytnutí plnění povinným po nařízení exekuce ve lhůtě stanovené soudním exekutorem ve výzvě k dobrovolnému plnění je třeba "ocenit" sníženou sazbou odměny exekutora ve výši 50 %, jak to předpokládá , o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů (srov. např. nález

sp. zn.

z 11. 6. 2009, Sb. n. u., sv. 53, str. 753).

Exekuční soud, jak plyne nejen ze samotné ústavní stížnosti, ale i z napadeného rozhodnutí, postupoval přesně v intencích shora citované judikatury Ústavního soudu; naopak vůči stěžovateli byl ještě poněkud benevolentnější, neboť "ocenil" ve výše naznačeném smyslu i ta plnění stěžovatele nespadající přesně do lhůty stanovené exekutorem k dobrovolnému plnění.

Vzhledem k tomu, že se stěžovateli nezdařilo doložit porušení svých ústavně zaručených práv, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. listopadu 2012

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu