Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2322/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudkyně Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. G., zastoupené Mgr. Romanou Petrovou, advokátkou se sídlem Ostrava, Na Hradbách 16, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 3. 2012 č. j. -117 spojené s návrhem na zrušení vyhlášky Energetického regulačního úřadu č. , o podmínkách připojení k elektrizační soustavě, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podle ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud vyslovil, že napadeným rozsudkem obecného soudu vydaným v její občanskoprávní věci došlo k porušení ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu jako základního lidského práva zakotveného v článku 36 odst. 1d (dále jen ""), jakož i práva zakotveného v jejím článku 4, a aby v důsledku toho tento rozsudek zrušil. Stěžovatelka současně navrhla, aby Ústavní soud zrušil vyhlášku Energetického regulačního úřadu č. , o podmínkách připojení k elektrizační soustavě.

Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného procesního spisu se podává, že Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 23. 11. 2011 č. j. -86, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 12. 2011 č. j. -98, uložil stěžovatelce (žalované) povinnost uhradit žalobkyni ČEZ Distribuce, a. s., částku 46 104 Kč (výrok I.) z titulu náhrady škody způsobené neoprávněným odběrem elektřiny v období od 14. 5. 2008 do 26. 5. 2009, zjištěné dle ustanovení až 4 vyhlášky Energetického regulačního úřadu č. , o podmínkách připojení k elektrizační soustavě (dále jen ""), a žalobu zamítl co do částky 43 840 Kč (výrok II.), neboť žalovaná ve smyslu ustanovení vznik škody spoluzavinila (v rozsahu 25 %) tím, že v období od 13. 11. 2008, kdy vzniklo podezření o neoprávněném odběru elektřiny, zůstala pasivní, a příslušné šetření o neoprávněném odběru provedla až dne 26. 5. 2009.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 3. 2012 č. j. -117 tento rozsudek ve výroku II. změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobkyni dalších 43 840 Kč s příslušenstvím. Ztotožnil se se soudem prvního stupně jak v závěru o základu odpovědnosti stěžovatelky tak i výše vzniklé škody, odlišný názor uplatnil jen v otázce spoluzavinění žalobkyně, a oproti prvoinstančnímu soudu důvody k aplikaci ustanovení § 441 obč. zák. neshledal; podle jeho názoru soud nedostatečně vyhodnotil odsouzení stěžovatelky za přečin krádeže spočívající v neoprávněném odběru elektřiny a její snahu zmařit příslušné šetření, jakož i pozastavení činnosti příslušného útvaru žalobkyně v období od 8. 11. 2008 do přelomu března a dubna 2009, kdy jí byla policí zabavena veškerá dokumentace v souvislosti s vyšetřováním jiné trestné činnosti. Odvolací soud též zaznamenal, že náhradu škody za neoprávněný odběr upravuje , o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích (energetický zákon) jakožto speciální právní předpis k , a proto se jeho ustanovení o odpovědnosti za škodu neuplatní (jde o zvláštní druh odpovědnosti objektivní).

Stěžovatelka vyjadřuje v ústavní stížnosti přesvědčení, že ačkoli byla shledána vinna trestným činem krádeže, nebylo dostatečně prokázáno, že předmětný skutek spáchala, jestliže trestní soud její vinu dovodil pouze z toho, že jí muselo být zřejmé, že výše záloh a vyúčtování spotřeby elektrické energie neodpovídá reálné spotřebě; k tomu dodává, že od roku 1982, kdy nemovitost nabyla, výše záloh dosahovala řádově desítek korun. Kritizuje odvolací soud pro nekritické přijetí argumentace žalobkyně ohledně její snahy zmařit šetření, a nesouhlasí s přenesením odpovědnosti na ni za okolností na straně žalobkyně, které vedly k zjevnému zanedbání povinností dle ustanovení . Stěžovatelka poukazuje též na rozdíl mezi škodou zjištěnou v trestním řízení znaleckým posudkem ve výši 28 943 Kč a škodou vypočtenou dle vyhlášky ve výši 175 360 Kč, který považuje za disproporční, což z uložené povinnosti k náhradě škody činí sankci, a proto navrhla, aby byla zrušena.

Ústavní soud je podle článku 83y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "")].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatelka se v ústavní stížnosti předně dovolává - jakožto klíčového ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Toto právo stěžovatelce však upřeno nebylo potud, že se jí dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně jí byl k dispozici opravný prostředek (který o své vůli nevyužila). Nikterak se přitom nenaznačuje, že se jí nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

To je v zásadě vše, co z článku 36 odst. 1 lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá.

Výjimkou jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.

Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Odvolací soud aplikoval bezpochyby adekvátní podústavní právo, a nepominul ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatelka dovolává; okolnost, že je podle jejího názoru do právního posouzení nepromítl "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší. O ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde nejde evidentně; důvody, pro které v její prospěch nepřistoupil k aplikaci ustanovení , odvolací soud srozumitelně vyložil a na odpovídající části odůvodnění jeho rozhodnutí postačí odkázat.

Totéž platí o skutkové rovině sporu, když stěžovatelka v ústavní stížnosti opětovně vznesla námitky proti rozhodnutí, učiněnému v její trestní věci; soudy následně rozhodující o náhradě škody v občanském soudním řízení jsou však vázány rozhodnutím, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal (srov. ustanovení ), a nárok žalobkyně na náhradu škody způsobené trestným činem stěžovatelky již tím byl co do svého základu ustaven.

Ustanovení upravuje tzv. návrhy zjevně neopodstatněné jako zvláštní kategorii návrhů, jež umožňuje Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení je odmítnout, byť sice splňují všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že jim nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Z řečeného plyne, že tak je tomu i v dané věci.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle tohoto ustanovení usnesením (a bez jednání) odmítl.

Stěžovatelce je namístě připomenout, že proti odsuzujícímu (byť částečně) výroku rozsudku soudu prvního stupně nejenže nepodala odvolání, nýbrž ve vyjádření k odvolání navrhla, aby tento rozsudek byl potvrzen, čímž dala najevo, jak intenzivně (subjektivně) vnímá zásah do základních práv, který tvrdí nyní v ústavní stížnosti.

Je-li ústavní stížnost neprojednatelná, je nevyhnutelné - již proto - odmítnout i akcesorický návrh na zrušení právního předpisu, zde podle [ b) ].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. listopadu 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu