Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3580/12

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky EKS, spol. s r. o., se sídlem Brno, Příční 12, zastoupené JUDr. Hanou Rámešovou, advokátkou se sídlem na adrese Brno, Kounicova 13, proti usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 17. července 2012 č. j. -130, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 18. září 2012, stěžovatelka podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), navrhovala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu d (dále jen " "), právo na právní pomoc ve smyslu y, právo vlastnit majetek podle a 4 y a zejména právo na legitimní očekávání garantované Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z ústavní stížnosti se zjišťuje, že Okresní soud Brno-venkov rozhodnutím napadeným ústavní stížností ve věci oprávněné stěžovatelky proti povinnému J. R. (dále jen "povinný") o námitkách stěžovatelky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce rozhodl tak, že námitkám stěžovatelky nevyhověl (výrok I.) a napadený příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 9. května 2012 č. j. 056 EX 5842/10-97 potvrdil (výrok II.). Podstatou sporu je skutečnost, že stěžovatelce byly v exekučním řízení přiznány náklady řízení ve výši 13 815,- Kč, přičemž stěžovatelka v podaných námitkách vyčíslila náklady exekuce ve výši 20 415,- Kč.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že se v civilním řízení žalobou ze dne 15. února 2000 domáhala po žalovaném zaplacení úhrady částky 112 500,- Kč s příslušenstvím. Nárok stěžovatelky byl uznán rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. prosince 2008 č. j. -139 a žalovaný byl vyzván k povinnosti pohledávku zaplatit. Vzhledem k tomu, že tak neučinil, podala stěžovatelka dne 31. srpna 2010 návrh na exekuci. Usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 23. září 2010 č. j. EXE 2140/2010-7 byla exekuce nařízena. Stěžovatelka nesouhlasí s vyčíslením nákladů vynaložených na exekuci, neboť jí dle jejího názoru vznikl nárok na další náklady řízení a považuje napadené rozhodnutí za překvapivé a vnitřně rozporné.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu y (dále jen " ") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (článek 83 y). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [článek 83, článek 87 odst. 1 písm. d) y].

Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud již opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se mohou účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ve věci

sp. zn.

,

a

in http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud zásadně stojí na stanovisku, že rozhodnutí uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů. Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Připouštěnou výjimku představují situace, kdy vady rozhodnutí dosahují kvalifikované intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka polemizuje se závěry, které vyvodil okresní soud a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelkou namítaných práv, neshledal. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soud se námitkami stěžovatelky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce podrobně zabýval a své rozhodnutí s přihlédnutím k charakteru sporu náležitě odůvodnil. Okresní soud v napadeném rozhodnutí uvedl základní důvody, z nichž vycházel a v jeho rozhodování nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Proto postačí na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázat.

Ústavní soud se také neztotožnil s tvrzením stěžovatelky, že v řízení nebyl naplněn princip legitimního očekávání. Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli (srov. nález Ústavního soudu

sp. zn.

dostupný na http://nalus.usoud.cz). Za porušení právní jistoty a libovůli však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu a jsou řádně odůvodněna.

Posouzení věci okresním soudem tak nevybočuje dle názoru Ústavního soudu z ústavněprávních limitů a právní závěry, učiněné tímto soudem, jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (článek 81 a článek 82 y) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 20. listopadu 2012

Vlasta Formánková v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu