Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3505/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele T. H., zastoupeného Mgr. Irenou Křivánkovou, advokátkou se sídlem na adrese Frýdek-Místek, Zámecké nám. 42, proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 5. března 2012 č. j. -127 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. května 2012 č. j. -185, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. září 2012, se stěžovatel podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že ve věci rozhodující soudy porušily jeho ústavně zaručená práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces podle a d (dále jen " "), dále a y a Úmluvu o právech dítěte. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl, aby do řízení vstoupil vedlejší účastník řízení Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí.

Z předložené ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") ve věci rozhodnutí o bydlišti nezletilých dětí stěžovatele vydal na návrh matky předběžné opatření, kterým rozhodl, že matka nezletilých je oprávněná s nezletilými dětmi T. a K. se zdržovat v místě nynějšího pobytu, tj. ve Švédsku, kde se od roku 2010 s dětmi zdržuje. Na základě odvolání podaného stěžovatelem Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesení okresního soudu dle potvrdil. Krajský soud se ve shodě s názorem okresního soudu domnívá, že jsou dány předpoklady pro vydání předběžného opatření tak, aby byly zatímně upraveny poměry účastníků s tím, že stěžovatel v roce 2010 souhlasil, aby děti v roce 2010 do Švédska s matkou vycestovaly na dobu jednoho roku tak, že po uplynutí této doby se otázka pobytu dětí znovu otevře a vyřeší se podle toho, jak se děti budou adaptovat na prostředí ve Švédsku.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že napadená rozhodnutí jsou zcela v zásadním rozporu s ustanoveními zákona o rodině a s Úmluvou o právech dítěte. Stěžovatel tvrdí, že jej matka nezletilých dětí uvedla v omyl, neboť předem vylučovala, že by děti mohly zůstat ve Švédsku natrvalo. Stěžovatel se proto obrátil na Dvorní soud ve Stockholmu, který dne 6. února 2012 rozhodl, že děti se mají vrátit do České republiky, neboť matka jednala v rozporu s dohodou rodičů, děti ponechala ve Švédsku a zde děti nedobrovolně zadržuje. Stěžovatel má za to, že k vydání předběžného opatření a k naléhavé zatímní úpravě bydliště dětí nebyl žádný důvod, soudy se nezabývaly rozhodnutími švédských soudů a jejich rozhodnutí pak postrádají řádné odůvodnění včetně osvědčení základních skutečností, o které opírají svá rozhodnutí.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu y (dále jen " ") a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ve věci stěžovatelem napadených rozhodnutí, se jedná o rozhodnutí, která mají charakter předběžných a dočasných opatření. Ústavní soud je v takovém případě oprávněn se jen přesvědčit, zda jsou tyto důvody vůbec dány, a zda obecné soudy při rozhodování o předběžném opatření postupovaly ve shodě s y, tj. stanoveným zákonným postupem (viz např. nález

sp. zn.

; Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 24, č. 178 a usnesení

sp. zn.

; Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 25, č. 10, in http://nalus.usoud.cz). K přezkumu reálné existence těchto podmínek není Ústavní soud oprávněn. I na vydání předběžného opatření jsou pak kladeny požadavky plynoucí z ústavního práva na soudní ochranu. To znamená, že musí mít zákonný podklad ( y), musí být vydáno příslušným orgánem ( y) a nemůže být projevem svévole ( y a a 3 y).

Vycházeje z těchto úvah Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout pochybnost o ústavní konformitě postupu ve věci rozhodujících soudů při vydání jejich rozhodnutí.

Podstatou ústavní stížnosti je opakování námitek uplatněných stěžovatelem v průběhu řízení a polemika stěžovatele s rozhodnutím obecných soudů. Argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil, nevedou k závěru, že by došlo k zásahu do práv, jichž se dovolával. Ústavní soud konstatuje, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí podrobně zabývaly a jejich vydaná rozhodnutí jsou pak logickým, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněna, přičemž argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. V závěrech učiněných těmito soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ústavní soud proto nemá důvod argumentaci obecných soudů znovu podrobně opakovat a odkazuje na ni.

Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy učinily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných u a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle názoru Ústavního soudu právní závěry soudů, učiněné ve věci, jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování ( a y) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo, aniž by rozhodoval o návrhu stěžovatele na přistoupení vedlejšího účastníka Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí ( ), než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení , jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 6. listopadu 2012

Vlasta Formánková v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu