Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2901/12

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, advokátem, se sídlem K Brusce 124/6,160 00 Praha 6, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2012, č. j. -145, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze a tvrdí, že jím došlo k porušení jeho ústavně chráněných práv. Konkrétně namítá porušení práva na spravedlivý proces.

Stěžovatel byl v řízení před obecnými soudy žalován Městskou částí Praha 6 (dále jen "žalobce") o zaplacení částky 28.257 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které mu mělo vzniknout tím, že v době od května 2001 do 20. června 2003 užíval byt v obvodu Prahy 6, který se nacházel v domě ve vlastnictví žalobce, aniž by cokoliv platil. Stěžovatel s žalobou nesouhlasil a tvrdil, že v rozhodné době byt neužíval.

Obvodní soud pro Prahu 7, který spor rozhodoval jako soud prvního stupně, rozsudkem ze dne 22. 6. 2011, č. j. -114, žalobu zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, kterému Městský soud v Praze částečně, co do částky 16.110,50 Kč, vyhověl, a co do částky 12.146,50 Kč jej potvrdil.

Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje svoji obranu, kterou uplatnil před obecnými soudy a tvrdí, že předmětný byt neužíval. Městskému soudu v Praze vytýká, že při rozhodování vyšel z předchozího rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 o vyklizení z předmětného bytu. Uvedený soud tehdy dospěl ke zjištění, že stěžovatel byt užíval a Městský soud v Praze tento závěr zcela převzal jako rozhodující okolnost pro přiznání bezdůvodného obohacení, aniž prováděl další dokazování k této otázce. Dále podle jeho názoru jsou v rozporu stanoviska Městského soudu v Praze v této souzené věci vyjádřená nejprve v původním zrušujícím rozhodnutí, kterým rušil tehdy zamítavé rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 7, a v rozhodnutí nyní napadeném ústavní stížností. Tvrdí také, že proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 o vyklizení podal odvolání, o kterém nebylo dosud rozhodnuto. Za zcela svévolné považuje konstatování Městského soudu v Praze uvedené v odůvodnění napadeného rozhodnutí o tom, že má od sporného bytu klíče. Konečně soudu vytýká, že zcela ignoroval důkazy, které měly prokazovat, že předmětný byt neužíval.

Ústavní soud předesílá, že , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvlášť zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých ústavně zaručených základních práv, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Ve vztahu k povaze projednávané věci je třeba především připomenout, že vylučuje-li v občanskoprávních sporech podání dovolání, je-li předmětem sporu částka nižší než 50.000 Kč [srov. ] přezkum rozhodnutí vydaných v druhé instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s y, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu ( y), předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.

Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že se s námitkami stěžovatele, které nyní opakuje v ústavní stížnosti, vyčerpávajícím způsobem vypořádal a Ústavní soud nemá nic, co by nad rámec tohoto výkladu uvedl. Proto na něj plně odkazuje. Městský soud v Praze v odůvodnění v napadeném rozsudku podrobně vyložil, na základě čeho dospěl k závěru, že stěžovatel byt v rozhodném období užíval. Důvody, pro které bylo zrušeno původní zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, byly čistě procesního charakteru, a proto ani nemohlo dojít ke stěžovatelem tvrzenému rozporu stanovisek odvolacího soudu vyjádřených v původním rozhodnutí a v rozhodnutí nyní napadaném. Tvrzení stěžovatele, že podal odvolání proti rozhodnutí o vyklizení je spolehlivě vyvráceno na str. 5 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Navíc si Ústavní soud na webové stránce Info soud (www.justice.cz) ověřil, že stěžovatel nikdy žádné odvolání proti rozhodnutí o vyklizení nepodal. K otázce klíčů v držení stěžovatele od bytu se odvolací soud vyjádřil jen v souvislosti s konstatováním obsahu zjištění soudu ve sporu o vyklizení.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle , jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu