Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3301/12

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti V. H., zastoupené Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem advokátní kanceláře Ferenc & spol., se sídlem v Praze, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -106 ze dne 31. května 2012, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -84 ze dne 14. dubna 2010 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. -105 ze dne 19. prosince 2007, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Městského soudu v Praze a 3) Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Fondu pojištění vkladů, se sídlem Růžová 15, Praha, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 24. srpna 2012 se stěžovatelka domáhá zrušení částí shora označených rozhodnutí. Konkrétně výroků II. a III. rozsudku soudu prvního stupně, kterými byla zčásti zamítnuta její žaloba o peněžité plnění v konkrétně specifikovaných částkách. Dále části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl jako věcně správný potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve shora uvedených výrocích, a konečně celého usnesení dovolacího soudu, kterým bylo zamítnuto její dovolání. V napadených rozhodnutích a v postupu soudů, který předcházel jejich vydání, spatřuje stěžovatelka porušení svých ústavně zaručených práv podle (odst. 3 a 4) a d.

2. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala dodatečné náhrady za její vklady a vklady jejího otce ve zkrachovalé České bance, akciové společnosti Praha. Tomuto jejímu nároku nebylo zčásti vyhověno. Stěžovatelka v ústavní stížnosti konkrétně nesouhlasí s výkladem čl. II. odst. 5 , kterým se mění a doplňuje , o bankách, ve znění pozdějších předpisů, zejména co do související aplikace ustanovení , o bankách, ve znění účinném do 5. února 1998, tak, jak jej učinily obecné soudy. Je přesvědčena, že tímto výkladem dochází k vytvoření dvou různých skupin vkladatelů zkrachovalých bank a je zcela v rozporu se smyslem a účelem předmětné novely , která měla ryze sociální a reparační charakter pro nedostatečný dozor nad bankovním sektorem, který přispěl ke krachu řady středních bank, mezi jinými právě České banky, akciové společnosti Praha. Postiženým vkladatelům se mělo podle stěžovatelky dostat pokud možno plného uspokojení jejich vkladů, bez krácení o 20% podle zákona o bankách. Posledně uvedené ustanovení bylo podle stěžovatelky neaplikovatelné pro speciální povahu pravidel obsažených v zákoně č. Stěžovatelka v souvislosti s tím poukazuje na čl. II. , kterým se mění , o bankách, ve znění pozdějších předpisů, jenž řešil dodatečnou náhradu pro poškozené vkladatele Pragobanky, a. s., Universal banky, a. s., Moravia banky, a. s., přičemž při výplatě těchto dodatečných náhrad výslovně vyloučil aplikaci zákona o bankách. Nelze podle stěžovatelky považovat za ústavně konformní, když mezi vkladateli zkrachovalých bank, kteří se ocitli v daném okamžiku ve zcela totožné situaci, je činěn rozdíl. Má za to, že k záměru zákonodárce lze v případě čl. II. odst. 5 dospět teleologickým výkladem, který obecné soudy neaplikovaly, resp. ignorovaly.

3. Dále stěžovatelka poukazuje na to, že rozhodnutími Městského soudu v Praze byly v konkursním řízení určeny výše pohledávek, přičemž byly zohledněny i jednotlivé řádné náhrady ze strany vedlejšího účastníka řízení. Proto v řízení mělo být vycházeno právě z výše takto zjištěných pohledávek, a to v souladu s ustanovením , a čl. II. odst. 5 Nesouhlasí s názorem obecných soudů, že tato rozhodnutí jsou závazná pouze pro účely konkursního řízení, což ani nebylo řádně odůvodněno.

4. Ústavní soud předesílá, že č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), v ustanovení přiznává v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

5. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (

sp. zn.

, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (

sp. zn.

, N 63/5 SbNU 481). V minulosti Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (

sp. zn.

, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (

sp. zn.

, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.

6. Se stěžovatelkou lze souhlasit v tom, že účelem čl. II. odst. 5 bylo podle záměru zákonodárce vyrovnání situace vkladatelů České banky, akciové společnosti Praha, "s vkladateli jiných bank, které kolabovaly". Soudě alespoň podle vystoupení tehdejšího zpravodaje Ústavně - právního výboru Senátu na plenárním zasedání dne 3. prosince 1997 - byl to totiž Ústavně - právní výbor Senátu, kdo byl iniciátorem dané úpravy. Nicméně z uvedeného vystoupení vyplývá toliko záměr uhradit "závazky až do výše 4 milionů Kč" a nikoliv vyplácet 100% pohledávek, jak míní stěžovatelka. Z výše uvedené časové souvislosti pak vyplývá, že zákonodárce nemohl brát v úvahu řešení, jež teprve mnohem později ( ) přijal ohledně vkladatelů Pragobanky, a. s., Universal banky, a. s., a Moravia banky, a. s., protože tyto banky v době předmětného legislativního procesu ještě nepostrádaly bankovní licenci. Přitom sama skutečnost, že dochází k legislativnímu vývoji, který v mnoha ohledech zvyšuje respekt k právům a standard jejich ochrany, nemůže představovat porušení rovnosti u dříve přijatých řešení, které zcela stejného standardu nedosahují. Ostatně z judikatorního vývoje lze vyvodit, že maximalizace ochrany majetkových práv jednotlivce není ústavněprávně absolutně přednostní hodnotou (

sp. zn.

, N 30/44 SbNU 349).

7. Nejen ze shora vyložených důvodů lze považovat za ústavně souladné východisko dovolacího soudu, že je nutné příslušné právní předpisy aplikovat v podobě, ve které jsou součástí právního řádu, a teprve při jejich aplikaci přihlížet k jejich účelu. Výklad všech obecných soudů, že se náhrada v souladu s § 41e zákona o bankách (ve znění účinném do 5. února 1998 či k 5. únoru 1998) poskytuje ve výši 80% ze zjištěné pohledávky, lze proto považovat za možný a ústavně souladný. K porušení rovnosti mezi vkladateli České banky, akciové společnosti Praha, jichž jediných se týká ustanovení čl. II. odst. 5 , tím rozhodně nedochází. Není přitom úkolem Ústavního soudu, aby v režimu ryze podústavního práva nahrazoval úvahy obecných soudů, které jsou v daném směru kompetentní, a to i kdyby sám vnitřně zastával postoj jiný. Námitky stěžovatelky jsou tak jen opakováním co do podstaty a smyslu totožných námitek, které stěžovatelka uplatnila již v řízení před obecnými soudy, s nimiž se obecné soudy důsledně a přesvědčivě vypořádaly.

8. Přiměřeně totéž platí o námitce stran zjištění výše stěžovatelkou uplatněné pohledávky, kdy se obecné soudy všech stupňů shodly na tom, že nelze vycházet z výše zjištěné v konkursním řízení, a to pro jinak stanovené podmínky zjištění tohoto nároku v režimu zákona o konkursu a vyrovnání oproti režimu zákona o bankách.

9. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu