Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3770/12

Ústavní soud rozhodl dne 23. října 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Gütlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů, ve věci navrhovatelky TRANSELCO CZ s. r. o., IČ: 25733117, se sídlem Tupadly 59, 285 63 Tupadly, zastoupené JUDr. Alenou Štumpfovou, advokátkou se sídlem Markétská 1, 169 00 Praha 6, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. července 2012 č. j. -216, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. května 2010 č. j. -185 a rozsudku Okresního soudu v Kutné hoře ze dne 9. července 2009 č. j. -139, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Navrhovatelka svou ústavní stížností napadla v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo rozhodnuto o vydání blíže specifikovaného bezdůvodného obohacení, kdy se měla obohatit na úkor dalších spoluvlastníků přesně popsaných nemovitostí.

V rámci svých stížnostních bodů navrhovatelka namítla, že obecné soudy vycházely ze zjevně mylného právního názoru, dle něhož z pohledu ve spojení s většinový spoluvlastník (tj. ona jako žalovaná v řízení před obecnými soudy) je povinen zajistit menšinovému spoluvlastníku (tj. žalobcům) možnost užívat společnou věc, v důsledku čehož vycházely z toho, že navrhovatelka nesplnila svou povinnost takové užívání aktivně zajistit. Navrhovatelka takto namítala, že jí nelze přičítat k tíži skutečnost, že menšinoví spoluvlastníci předmětné nemovitosti neužívali, a tudíž jí neměla být uložena povinnost jim zaplatit náhradu za užívání nemovitostí, které nikdy neužívala. Dále obecným soudům vytkla, že se nezabývaly jí tvrzenými skutečnostmi a důkazy, které byly provedeny k těmto tvrzením na její návrh, nehodnotily ve vzájemných a logických souvislostech.

V důsledku toho se cítí být navrhovatelka postupem obecných soudů dotčena ve svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v , 3, , d a Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto se domáhala, aby Ústavní soud v záhlaví uvedená rozhodnutí nálezem zrušil.

Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny [srov. kupř. nálezy

sp. zn.

,

,

,

a další (dostupné na stránkách http://nalus.usoud.cz)].

V posuzované záležitosti navrhovatelky interpretace relevantního právního rámce provedená obecnými soudy dle přesvědčení Ústavního soudu výrazem svévole není a zásah do uvedených základních práv nezakládá; je interpretací nestojící v rozporu s obsahem jak právní praxí, tak i doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod (srov. kupř. nálezy

sp. zn.

,

,

), přičemž ani není v daném případě projevem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (srov. nález

sp. zn.

); naopak Nejvyšší soud na takovou judikaturu i odkázal.

V této souvislosti Nejvyšší soud, stejně jako předtím i odvolací soud, totiž náležitě co do skutkového základu vysvětlil, že navrhovatelka menšinovým spoluvlastníkům v užívání fakticky bránila a vytvořila takové podmínky, které jim neumožnily věc v rozsahu jejich spoluvlastnického podílu užívat. Zdůraznil, že odvolací soud na podporu svého závěru uvedl, že "stávající poměry neumožnily žalobcům realizaci tohoto práva za situace, kdy žalobci k takto určeným nemovitostem vůbec neměli přístup". Přitom z odůvodnění jeho rozsudku je zjevné, že podmínky užívání nastavila navrhovatelka (v řízení před Ústavním soudem), a to jak tím, jaké prostory žalobcům určila, tak i tím, jak vymezila podmínky pro přístup k nim (odvolací soud konstatoval, že "vstup do těchto částí bez doprovodu pověřených zástupců žalovaného žalovaný zakázal"). Nejvyšší soud upřesnil, že v této souvislosti lze odkázat na konkrétní skutková zjištění odvolacího soudu (viz str. 4 jeho rozsudku dole). Uzavřel, že rozhodnutí odvolacího soudu tak není postaveno na tom, že navrhovatelka neumožnila užívání věci, ale že vytvořila takové podmínky a jednala tak, že tomuto užívání bránila. Současně poukázal na to, že to, že v případě, kdy většinový spoluvlastník znemožní - ať již jakýmkoliv způsobem - menšinovému věc užívat, náleží menšinovému spoluvlastníkovi náhrada, není v judikatuře sporné (viz např. R 19/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Tyto rozhodovací důvody, s nimiž se Ústavní soud ztotožňuje, navrhovatelka ve svém návrhu nikterak nekonfrontuje.

Pokud potom povšechně tvrdí, že se soudy nezabývaly jí tvrzenými skutečnostmi a důkazy provedené nesprávně hodnotily, tyto výtky jakkoli konkrétně nespecifikuje. Přitom i v řízení o ústavní stížnosti ji zatěžuje břemeno tvrzení (srov. nálezy ve věcech

sp. zn.

per analogiam,

,

). Z obsahu napadených rozsudků ovšem nic takového (tj. absence rozhodovacích důvodů) nevyplývá.

Z uvedeného plyne, že porušení ústavních práv, jichž se navrhovatelka dovolávala, Ústavní soud neshledal. S ohledem na to byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2012

Vojen Güttler

předseda senátu Ústavního soudu