Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3475/12

Ústavní soud rozhodl dne 4. října 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti J. B., zastoupeného JUDr. Josefem Petrem, advokátem se sídlem Rumunská 1720/12, 120 00 Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2012 č. j. -176, proti usnesení téhož soudu ze dne 17. května 2012 č. j. , 142/2012-172 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 24. října 2011 č. j. -131, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3 jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní soud obdržel dne 11. 9. 2012 ústavní stížnost napadající v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, přičemž stěžovatel tvrdí, že předmětnými rozhodnutími, jakož i řízením, která jim předcházela, došlo k porušení základních práv a svobod, a to ve smyslu , , odst. 3 a d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Po rekapitulaci dosavadního průběhu a výsledku řízení před obecnými soudy stěžovatel uvádí, že proti rozsudku odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně podal dovolání.

Ústavní stížností stěžovatel brojí rovněž proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2012 č. j. , 142/2012-172, jímž byl v řízení o náhradu škody na zdraví soudem prvního stupně ustanovený právní zástupce stěžovatele - J. M., v odvolacím řízení zproštěn této funkce (výrok I) a jímž byl návrh stěžovatele na ustanovení nového právního zástupce zamítnut (výrok II).

Stěžovatel uvádí, že odvolací soud tak rozhodl přesto, že mu muselo být známo, že stěžovatel nemá právnické vzdělání a nemůže tedy svá práva v soudním řízení, v němž mu byl soudem prvního stupně ustanoven zástupce, hájit sám. Jeho rozhodnutí tak považuje za překvapivé i s ohledem na nerovné postavení stěžovatele vůči žalovanému, zastoupenému advokátem.

II.

Z připojených listin se zjišťuje, že Obvodní soud pro Prahu 3 napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele, kterou se proti žalované Městské části Praha 3 domáhal zaplacení částky 300 000,- Kč za ztížení společenského uplatnění a částky 700 000,- Kč za bolestné (výrok I). Dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení a o odměně soudem ustanoveného zástupce stěžovatele ( výrok II a III).

Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé zčásti zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil, ve zbývající části rozsudek v zamítavém výroku o věci samé potvrdil. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku o náhradě nákladů řízení.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 5. 2012 č. j. , 142/2012-172 zprostil dosavadního právního zástupce stěžovatele jeho funkce a návrh stěžovatele na ustanovení nového právního zástupce zamítl s odůvodněním, že žádost stěžovatele o nahrazení ustanoveného zástupce jiným advokátem neměla objektivní opodstatnění, které by spočívalo v prokazatelně chybném výkonu jeho funkce.

III.

Ústavní soud se nejprve zabýval tou částí ústavní stížnosti, která směřuje proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2012 a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.

Důvody, pro které stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutím městského soudu nevyhovět jeho návrhu na ustanovení nového zástupce, jsou jen polemikou se závěrem soudu, že ustanovený zástupce svoji funkci vykonával řádně a že žádné objektivní pochybení v jeho postupu zjištěno nebylo.

Obecně Ústavní soud zastává názor, že právo na právní pomoc nelze vykládat jako povinnost orgánů veřejné moci za všech okolností poskytnout účastníku řízení bezplatného advokáta.

V projednávané věci městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně srozumitelným způsobem vysvětlil, z jakých důvodů nevyhověl návrhu stěžovatele na ustanovení nového právního zástupce. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal, že by v posuzovaném případě městský soud napadeným rozhodnutím stěžovateli odepřel právo na právní pomoc za situace, v níž stěžovatele k návrhu na zproštění funkce dosavadního soudem ustanoveného zástupce vedly jen subjektivní důvody. Z hlediska ústavnosti nelze tomuto rozhodnutí nic vytknout.

V souvislosti s tou částí ústavní stížnosti, kterou stěžovatel napadá rozsudek soudu prvního stupně a soudu odvolacího, Ústavní soud dříve, než může přistoupit k meritornímu posouzení projednávané ústavní stížnosti, vždy zkoumá, zda jsou v předmětné věci splněny podmínky a předpoklady stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

Především je třeba říci, že koncepce ústavního soudnictví je v ústavním systému České republiky založena na tom, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (článek 83y ČR). Jeho úkolem ve vztahu k obecným soudům (i jiným orgánům veřejné moci) je přezkoumávat jejich rozhodnutí výhradně z hlediska kategorie ústavnosti, nikoli z hlediska zákonnosti. Nezbytným předpokladem pro náležité plnění povinností Ústavním soudem je ukončení přezkoumávaných řízení, prováděných jinými orgány veřejné moci. Není tedy přípustné, aby v konkrétní věci nastal zcela nežádoucí stav "dvojkolejnosti" řízení, kdy by stejnou věc souběžně a na sobě nezávisle přezkoumávaly jak příslušný orgán veřejné moci, tak i Ústavní soud. Je tomu tak proto, že mezi základní atributy ústavní stížnosti patří požadavek její subsidiarity, vyjádřený v ustanovení , podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal před jejím podáním všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soudnictví se zásadně orientuje na přezkum věcí, v nichž protiústavnosti nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které jednotlivci poskytuje zákon (viz např. rozhodnutí

sp. zn.

, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, str. 243 a násl., rovněž na http://nalus.usoud.cz).

Z výše uvedených obecně vymezených činností Ústavního soudu pak dále vyplývá, že Ústavní soud je oprávněn rozhodovat pouze o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, ale potud, že musí jít o rozhodnutí "konečná". Ústavní soud ve své praxi v celé řadě případů odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou, pokud sice existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však věc nebyla skončena, ale vrácena, resp. postoupena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení, a to s odkazem na její subsidiaritu, tak i na zásadu minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci (např. usnesení

sp. zn.

,

,

a řada dalších, dostupných rovněž na http://nalus.usoud.cz).

V projednávané věci podal stěžovatel ústavní stížnost za situace, kdy zároveň podal dovolání, o němž Nejvyšší soud ČR dosud nerozhodl. I když tedy stěžovatel nemůže vědět, zda jeho dovolání bude shledáno přípustným či nikoli, je zjevné, že možnosti podat tento mimořádný opravný prostředek využil. Z tohoto důvodu je nezbytné považovat podané dovolání za poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

Současné podávání dovolání a ústavní stížnosti nemá oporu v ustanoveních a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci.

Ústavní soud nemá též důvod na rozhodnutí Nejvyššího soudu vyčkávat, neboť by tím jednak zbytečně prodlužoval řízení o ústavní stížnosti a jednak nepřímo pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, což však - jak již uvedeno - vhodné není.

Ústavní stížnost podaná před rozhodnutím o dovolání je předčasná.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost zčásti odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení a zčásti jako nepřípustnou podle ustanovení citovaného zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. října 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu