Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3147/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. G., zastoupené JUDr. Ing. Petrem Machálkem Ph.D., advokátem se sídlem Vyškov, Pivovarská 8, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 8. 2010 č. j. -143, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podle ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud pro porušení jejího práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 d (dále jen " ") zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu, vydaného v její pracovněprávní věci.

Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. , se podává, že Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 8. 2010 č. j. -143 potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 7. 4. 2010 č. j. -120, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, dané jí žalovanou JEDNOTOU, spotřebním družstvem ve Vsetíně, z důvodu dle ustanovení . Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že stěžovatelka neprokázala, že by žalovaná ve skutečnosti sledovala jiný záměr, než snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce; pro tvrzení stěžovatelky svědčila pouze časová souvislost se sporem o její odměňování, již neshledal dostatečným argumentem. Krajský soud též zaznamenal, že před nástupem stěžovatelky do pracovního poměru byla náplň jí později vykonávané práce (právní služby) zajišťována rovněž externě a žalovaná se tak jen vrátila k původním organizačním poměrům.

Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání usnesením ze dne 23. 5. 2012 č. j. -178 jako nepřípustné, neboť odvolací soud "otázku možnosti zaměstnavatele vykonávat činnost nevyplývající z předmětu jeho činnosti jinak než prostřednictvím osob zaměstnávaných v pracovněprávním vztahu, a posouzení významu organizačního opatření pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku posoudil v souladu s judikaturou".

Stěžovatelka v ústavní stížnosti, s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , vyslovuje přesvědčení, že žalovaná přijetí organizačního opatření předstírala, aby uměle vytvořila stav její nadbytečnosti. Obecným soudům vytýká, že se zabývaly pouze formální existencí rozhodnutí o organizační změně, aniž by vzaly v úvahu, že výpověď byla důsledkem sporu mezi ní a předsedou družstva a že změna organizačního řádu nebyla předem plánována, nýbrž přijata jako důsledek vyhroceného konfliktu. Pochybení soudu prvního stupně shledává stěžovatelka též v tom, že "nehodnotil vůbec anebo v rozporu se svým obsahem" výpověď svědkyně M. Ř., že jí uložil předložit zjevně nemožný důkaz o tom, že všichni členové představenstva hlasovali pro organizační opatření z pohnutek stěžovatelkou tvrzených, a konečně že neprovedl důkaz fakturami vystavenými JUDr. O. M. pro žalovanou a přehledem plateb na základě nich poskytnutých, jimiž měla být doložena nevýhodnost přijatých organizačních změn pro žalovanou.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " "].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou úkolem obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry obecných soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".

Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.

Obecné soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo, a nepominuly ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatelka dovolává; okolnost, že je podle jejího názoru do právního posouzení platnosti výpovědi nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší. O ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde nejde evidentně; relevantní rámec rozhodného právního posouzení obecné soudy vysvětlily a odůvodnily obšírně a i obhajitelně (lze je zastávat).

Stěžovatelce nelze přisvědčit ani v tvrzení o absenci hodnocení, případně nesprávném hodnocení výpovědi svědkyně M. Ř., neboť soud prvního stupně její výpověď v odůvodnění svého rozhodnutí rekapituloval a skutkové závěry, které z ní dovodil (srov. str. 7 až 9 rozsudku), mají racionální základnu.

K tomu Ústavní soud dodává, že jestliže obecný soud postupoval při hodnocení provedených důkazů v souladu se zákonnými zásadami pro dokazování, tyto důkazy hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná skutková zjištění, není Ústavní soud oprávněn co do výsledku proces dokazování zpochybnit, a to ani v případě, že by bylo lze zastávat i skutkovou verzi jinou.

Nelze upřít opodstatněnost stěžovatelčině výtce adresované soudu prvního stupně, jestliže nevyhověl důkaznímu návrhu stěžovatelky k zjištění výše odměny vyplácené žalovanou výše jmenovanému advokátovi za práci dříve jí vykonávanou (srov. č. l. 108 procesního spisu), aniž důvody takového postupu předestřel v odůvodnění svého rozsudku. Tento nedostatek však není významný potud, jestliže si soud odpovídající poznatek opatřil jinak, a především, jestliže ani jinak by existence rozhodného organizačního opatření nemohla být dotčena (případný následný nedostatek jeho určité efektivity není sám o sobě rozhodný).

Je proto namístě shrnout, že není opory pro závěr o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, a tím je výše předznačený úsudek o absenci důvodu k odstranění napadeného rozhodnutí obecného soudu doložen.

Ústavní soud posoudil proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. října 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu