Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3228/12

Ústavní soud rozhodl dne 8. října 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně zpravodajky Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatele N. V. V., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Charvátova 11, Praha, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. ze dne 24. 7. 2012 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. ze dne 4. 5. 2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 22. 8. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen " ") sp. zn. ze dne 4. 5. 2012, jímž byl stěžovatel dle § 72 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), ponechán ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) téhož předpisu, a proti usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. ze dne 24. 7. 2012, jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti rozhodnutí obvodního soudu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že mu nebyl doručen návrh státního zástupce na prodloužení vazby, v důsledku čehož nemohl využít svého práva požadovat konání vazebního zasedání dle § 73d trestního řádu, na němž by byl osobně vyslechnut. Argument městského soudu, že stěžovatel byl slyšen dne 19. 6. 2012, se zcela míjel s podstatou stížnostních námitek, neboť stěžovatel netvrdil, že by k porušení jeho základních práv došlo při vazebním zasedání konaném dne 19. 6. 2012, nýbrž že se tak stalo při rozhodování o vazbě dne 4. 5. 2012. Dle názoru stěžovatele postupovaly obecné soudy v jeho věci v rozporu s , a d, jakož i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, proto navrhl, aby Ústavní soud usnesení obvodního soudu sp. zn. ze dne 4. 5. 2012 a usnesení městského soudu sp. zn. ze dne 24. 7. 2012 svým nálezem zrušil.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené , bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K právu obviněného na konání vazebního zasedání se vyjádřil Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. ze dne 10. 5. 2012 (dostupné na http://www.nsoud.cz) takto: "Z ustanovení § 33 odst. 1, 5 tr. ř. vyplývá, že orgány činné v trestním řízení jsou povinny obviněného poučit o jeho právech a poskytnout mu plnou možnost jejich uplatnění. Jestliže ustanovení § 73d odst. 3 tr. ř. zakládá právo obviněného domáhat se konání vazebního zasedání, pak je povinností soudu rozhodujícího o dalším trvání vazby, umožnit obviněnému, aby mohl toto právo využít. Jestliže však příslušný soud obviněného, který je ve vazbě, vůbec neinformuje o tom, že jím bude rozhodováno o dalším trvání jeho vazby, popřípadě dokdy se tak stane, a neposkytne mu lhůtu k vyslovení požadavku na konání vazebního zasedání, pak mu ve skutečnosti znemožní uplatnit právo žádat o konání vazebního zasedání a tohoto vazebního zasedání se zúčastnit."

Ústavní soud zaujal k této otázce stanovisko v usnesení

sp. zn.

ze dne 16. 8. 2012 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), v němž dospěl k závěru, že ani opačný výklad § 73d trestního řádu, tzn. neinformování obviněného o možnosti požádat o konání veřejného zasedání, nemusí nutně, při zohlednění dalších konkrétních okolností případu a zejména je-li obviněný právně zastoupen, představovat neoprávněný zásah do jeho ústavně zaručených práv.

Z hlediska ústavněprávního je ovšem podstatné, že se prostřednictvím vazebního zasedání dle § 73d trestního řádu realizuje právo vazebně stíhaného obviněného být v přiměřených intervalech osobně vyslechnut soudem (srov. nález Ústavního soudu

sp. zn.

, publikován pod č. 239/2005 Sb. a na něj navazující judikaturu, reprezentovanou např. nálezem

sp. zn.

ze dne 21. 10. 2010, publikovaným ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 59, nález č. 213, str. 103 a násl. či nálezem

sp. zn.

, dostupným na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud má za to, že z hlediska zachování smyslu práva na osobní slyšení lze případný nedostatek osobního slyšení před soudem rozhodujícím v prvním stupni zhojit výslechem před stížnostním soudem (jako tomu bylo u citovaného usnesení Nejvyššího soudu), eventuelně slyšením při jiné příležitosti, pokud k němu došlo v obdobném časovém horizontu. Není totiž rozhodné, v jakém typu řízení byl stěžovatel vyslechnut; významné je toliko, zda se mohl k dalšímu trvání vazby osobně vyjádřit a zda interval mezi jednotlivými slyšeními nepřesáhl jisté meze. Délka tohoto intervalu by obecně neměla přesáhnout tři měsíce, nicméně dle názoru Ústavního soudu lze akceptovat jeho mírné prodloužení, provádí-li výslech obviněného při periodickém rozhodování o dalším trvání vazby až stížnostní soud, zhojuje tak zjištěný nedostatek v postupu soudu prvního stupně, nebo je-li tento výslech v téže době nahrazován slyšením při jiné příležitosti.

Jak plyne z odůvodnění napadeného usnesení městského soudu, rozhodoval o dalším trvání vazby dne 4. 5. 2012. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, v níž namítal porušení práva na osobní slyšení. V mezidobí, než městský soud o stížnosti rozhodl, byl stěžovatel dne 19. 6. 2012 vyslechnut v souvislosti s podáním obžaloby (§ 72 odst. 3 trestního řádu). Závěru městského soudu, že právo na osobní slyšení stěžovatele v přiměřených intervalech bylo zachováno, nelze za daných okolností, s ohledem na výše vyložené principy, nic vytknout. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. října 2012

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu