Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2635/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného JUDr. Evou Smižanskou, advokátkou advokátní kanceláře Budečská 5, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č.j. -35 ze dne 2. 2. 2010, Městského soudu v Praze č.j. -62 ze dne 15. 9. 2010 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, č.j. -86, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení a d (dále jen ), a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Shora uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 byla zamítnuta žaloba, jíž se stěžovatel po žalovaných domáhal zaplacení částky 140 325 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že se jedná o částku představující úhradu za užívání bytu, který žalovaní užívají bez právního důvodu. Rozsudkem Městského soudu v Praze byl na základě částečného zpětvzetí žaloby rozsudek soudu 1. stupně co do částky 77 400 Kč s příslušenstvím zrušen a v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno; ve výroku o věci samé co do částky 62 865 Kč s příslušenstvím bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné.

Stěžovatel namítá, že postupem soudů obou stupňů nebyly respektovány základní zásady dokazování, neboť soudy nepřihlédly ke stěžovatelem tvrzeným skutečnostem a k důkazům, které byly obsaženy ve spise a provedeny. Soud prvého stupně se s některými důkazy nevypořádal vůbec a odvolací soud se s některými vypořádal strohým konstatováním, že s odlišným názorem stěžovatele nelze souhlasit. Jedná se především o námitku, že stěžovatel po celou dobu platí veškeré náklady a žalovaní předmětný byt užívají a neplatí nájemné ani jiné poplatky související s užíváním bytu. Tuto skutečnost nikdo nezpochybňuje, jde jednoznačně o bezdůvodné obohacení, avšak soudy se zabývaly zcela jinou, nesouvisející věcí. Oba soudy hodnotily provedené důkazy zcela jednostranně a vykládaly je pouze ve prospěch žalovaných.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu u ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení . Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).

Z obsahu napadených rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že důvodem nevyhovění návrhu stěžovatele byl nedostatek věcné aktivní legitimace. Stěžovatel totiž neunesl důkazní břemeno o svém právu k bytu, ze kterého dovozuje povinnost žalovaných k zaplacení jím požadované částky. Své tvrzení, že je nájemcem předmětného bytu na základě smlouvy o užívání bytu se členem družstva, nedoložil; předložil pouze evidenční listy, které nejsou důkazem o tvrzeném nájemním či jiném jeho právu k bytu, ale jsou pouze podkladem pro výpočet nájemného a záloh na služby s užíváním bytu spojené.

Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti neuvádí, že by požadavku soudu na prokázání aktivní legitimace vyhověl a doložil, že v řízení o určení povinnosti na žádané plnění je subjektem, jemuž svědčí právo, které je předmětem řízení.

Nelze se proto ztotožnit s názorem stěžovatele, že soudy se v projednávaném řízení zabývaly jinou, nesouvisející věcí a nikoliv otázkou dlužné úhrady za užívání bytu, neboť prvotním předpokladem úspěšnosti uplatněného nároku je, že žalobce (stěžovatel) je vlastníkem, nájemcem či má jiné obdobné právo k bytu, které ho opravňuje k jeho užívání. Pokud stěžovatel aktivní legitimaci neosvědčil, nebylo namístě, aby soudy prováděly dokazování ohledně dlužné částky, její výše a povinnosti žalovaných k jejímu zaplacení.

Ústavní soud dodává, že námitky stěžovatele ohledně nedostatků v dokazování jsou pouze povšechné a obecné, přičemž Ústavnímu soudu nepřísluší, aby z vlastní iniciativy přezkoumával řízení u obecných soudů a zjišťoval, zda nedošlo v souvislosti s dokazováním ke konkrétnímu porušení práva stěžovatele.

Ústavní soud konstatuje, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Závěru, že stěžovatel neosvědčil aktivní věcnou legitimaci, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Námitkami stěžovatele se náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté y, byl návrh dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. října 2012

Stanislav Balík

předseda senátu