Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2884/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky HQ - PLUS, s. r. o. se sídlem Praha 8, Chotovická 1788/10, zastoupené JUDr. Jiřím Kratochvílem, advokátem se sídlem Praha 1, Petrská 12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2012 č. j. -565, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení jejího práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 d (dále jen " "), práva na spravedlivé soudní řízení zakotveného v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na ochranu ze strany soudů ve smyslu článku 90 y zrušil v záhlaví označené usnesení obecného soudu vydané v její obchodněprávní věci.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 6. 2010 č. j. -534 potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2009 č. j. -457, jímž bylo stěžovatelce (žalované) uloženo zaplatit žalobkyni částku 934 782,50 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.) a zamítnut její vzájemný návrh co do uložení povinnosti žalobkyni zaplatit stěžovatelce částku 277 029,60 Kč s úrokem z prodlení (výrok IV.). Spor byl veden o oboustranné nároky žalobkyně Prodak, spol. s r. o., se sídlem v Praze (jako zhotovitelky) a žalované stěžovatelky (coby dodavatelky), jež měly vzniknout z provádění díla na stavbách v Kobylisích a Průhonicích.

Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 19. 4. 2012 č. j. -565 stěžovatelčino dovolání odmítl jako nepřípustné [viz , odst. 3 ], jelikož jím byly uplatněny nepřípustné dovolací důvody (směřující proti skutkovým zjištěním), a na základě v daném dovolacím řízení nezpochybnitelném skutkovém stavu nebylo možné ani "posouzení bezesmluvního plnění ohledně domků v Průhonicích" zhodnotit jako rozporné s hmotným právem.

Stěžovatelka vyslovuje v ústavní stížnosti naopak přesvědčení, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam, neboť otázka platnosti konkrétní smlouvy o dílo jím byla řešena v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. ; cena i rozsah díla byly dány cenovými propočty, nabídkami a rozpočty, podle kterých bylo dílo prováděno a fakturováno, což mělo vést k úsudku o platnosti příslušné smlouvy, přičemž odvolací soud pochybil, že nepřipustil její oponenturu znaleckému posudku M.

Ústavní soud je podle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 y, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Toto právo stěžovatelce však upřeno nebylo potud, že se jí dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně jí byl k dispozici opravný prostředek, který využila, a využila i toho opravného prostředku, jímž je dovolání. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se jí nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

To je v zásadě vše, co z článku 36 odst. 1 y lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá.

Výjimkou jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.

Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.

Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost představuje pouze pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli (viz výše) nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, zde zjistitelné nejsou.

Stěžovatelkou odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2009 sp. zn. byl vydán v odlišné procesní situaci - dovolání tam bylo přípustné dle ustanovení a umožňovalo tak (úspěšné) uplatnění dovolacího důvodu dle ustanovení , resp. odst. 3 , který v případě přípustnosti stěžovatelčina dovolání toliko na základě ustanovení použitelný nebyl.

Již jen nad tento rozhodný rámec (rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelka do petitu ústavní stížnosti nezahrnula) se poznamená, že ani způsob, jakým se odvolací soud vypořádal s její námitkou proti znaleckému posudku M., není prima facie ústavněprávně neakceptovatelný.

Stěžovatelce se tudíž zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud posoudil její ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. září 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu