Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2909/12

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila soudce zpravodaje, Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. D., zastoupeného JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Kostelní náměstí 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2012 č. j. -30, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), stěžovatel navrhl, aby pro porušení d (dále jen "") Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, vydané v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.

Rozhodnutím Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 10. 3. 2006 č. j. 4835/06-1500, bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu v Litoměřicích, jímž finanční úřad pro opožděnost zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí o zřízení zástavního práva.

O žalobě proti rozhodnutí žalovaného rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 27. 4. 2011 č. j. -30, tak, že ji jako nedůvodnou zamítl. Podle soudu je povinností správce daně dle § 32 zákona o správě daní a poplatků upozornit v poučení rozhodnutí na případné vyloučení odkladného účinku; jestliže však odvolání má ze zákona odkladný účinek (resp. odkladný účinek není vyloučen), nemusí poučení takové upozornění obsahovat, a tudíž jeho "absence" nemá vliv na délku zákonné lhůty pro odvolání. Jako důvodnou soud neshledal ani námitku nedostatku odůvodnění rozhodnutí o zřízení zástavního práva.

Ze stejných důvodů byla jako zjevně nedůvodná posouzena i kasační stížnost, již proti tomuto rozsudku stěžovatel podal, a Nejvyšší správní soud ji ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl. V podrobném odůvodnění k námitce ohledně povinnosti správce daně poučit o odkladném účinku odvolání soud s odkazem na § 32 odst. 2 písm. f) zákona o správě daní a poplatků uvedl, že adresát rozhodnutí musí být v poučení upozorněn na odkladný účinek pouze tehdy, je-li vyloučen. Není-li odkladný účinek vyloučen, "zmínka o něm v poučení být nemusí a zásadně ani nemá místo, neboť správní orgán by zde jednal nad rámec zákonem stanovené povinnosti, byť zpravidla bez negativních důsledků pro adresáta rozhodnutí". Jako nedůvodnou (s podrobným zdůvodněním) poté shledal i námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu.

V ústavní stížnosti stěžovatel (obdobně jako předtím v žalobě a kasační stížnosti) setrvává v názoru, že je-li základní náležitostí rozhodnutí poučení o opravném prostředku dle § 32 odst. 2 písm. f) zákona o správě daní a poplatků, nelze z tohoto ustanovení současně dovodit, že takovou náležitostí není poučení o jeho účincích, tedy zda opravný prostředek má či nemá odkladný účinek. Je tudíž přesvědčen, že absence poučení o odkladném účinku opravného prostředku "má důsledek uvedený ve větě první § 32 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků, tedy že podané odvolání do šesti měsíců ... je podáno včas".

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen ""].

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán v tomto případě Nejvyšší správní soud.

Stěžovatel v nyní posuzované věci identifikuje svoji námitku nedostatku spravedlivého procesu podle výlučně s tvrzením věcné nesprávnosti napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, a nepřípustně ji spojuje s očekáváním, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek soudního řízení správního dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu, což - jak bylo vysloveno výše - mu však nepřísluší.

Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů žalovaného i správních soudů (zde zejména Nejvyššího správního soudu) ohledně rozsahu poskytnutého poučení v rozhodnutí správního orgánu [§ 32 odst. 2 písm. f) zákona o správě daní a poplatků], pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že - oproti názoru stěžovatele - v napadeném rozhodnutí kvalifikovaný exces či libovůli (viz výše) jakkoliv nespatřuje, čímž své možnosti má za vyčerpané. Podstatné též je, že ústavní stížností napadené rozhodnutí soud srozumitelně a logicky (akceptovatelně) odůvodnil, a to je pro shora vymezený ústavněprávní přezkum postačující.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. září 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu