Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2809/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. V., zastoupeného JUDr. Ing. Petrem Machálkem Ph.D., advokátem se sídlem Vyškov, Pivovarská 8, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2012 č. j. -89, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek obecného soudu, vydaný v pracovněprávní věci, jelikož podle jeho názoru představuje porušení jeho práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 d (dále jen " ") a práva na spravedlivou odměnu za práci garantovaného jejím článkem 28.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 9. 6. 2011 č. j. -65, kterým bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru stěžovatele k žalujícímu zaměstnavateli (úkonem ze dne 30. 7. 2010), je neplatné. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že k okamžitému zrušení pracovního poměru došlo předčasně, neboť počátek běhu patnáctidenní lhůty dle ustanovení , , ve znění účinném do dne 31. 12. 2011, se odvíjel nikoli od termínu výplaty mzdy, ale v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. ode dne následujícího po uplynutí posledního dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, ve kterém zaměstnanci vznikl nárok na mzdu.

S tímto názorem stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí, a předestírá proti němu obšírnou oponenturu; mimo jiné má za to, že Nejvyšší soud v dovolávaném rozhodnutí vycházel výlučně z jazykového výkladu ustanovení a stranou ponechal celý kontext právní úpravy, následkem čehož vnesl do pracovněprávních vztahů nejistotu a oproti účelu posílil silnější stranu vztahu tím, že jí umožnil po delší dobu "beztrestně" nehradit mzdu. Stěžovatel odkazuje rovněž na jiná rozhodnutí Nejvyššího soudu, jmenovitě sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , resp. sp. zn. , která byla sice vydána za účinnosti jiné právní úpravy (zákona o mzdě), ale jsou podle jeho názoru v projednávané věci plně aplikovatelná, neboť znění zákonného ustanovení, z nějž vycházejí, se přijetím "nového" nezměnilo.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " "].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

O nesprávnost ve smyslu "protiústavnosti" jde v obecné rovině (až) tehdy, jestliže obecné soudy vyložily a aplikovaly podústavní právo způsobem, jenž je výrazem flagrantního ignorování kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, který je v nauce a soudní praxi respektován, resp. použily výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.

Takový nedostatek však Ústavní soud neshledává.

Je zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost představuje jen pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud oproti tomu za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli (viz výše) nespatřuje, a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.

Pakliže stěžovatel nesouhlasil s právním názorem soudů, jenž se opíral o citované rozhodnutí Nejvyššího soudu (a současně sledoval v zásadě jen úroveň jím dosažené racionality, míru výkladové logiky či účelnosti), bylo přiléhavé jej zpochybňovat především před jeho autorem (Nejvyšším soudem), a zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu [ ] tvrdit s odůvodněním, že napříště má být rozhodná právní otázka posouzena jinak ( ).

Oproti tomu Ústavní soud není arbitrem ve sporech o výklad podústavního práva zaměřených na otázku, která z možných výkladových alternativ je racionálnější a upotřebitelnější v praxi, a to i kdyby se případně domníval, že "přiléhavější" by byla verze jiná, než uplatnily obecné soudy v daném řízení.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle odst. odst. 2 písm. a) senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. září 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu