Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
75919.html
HTML · 0 B
No categories available
IV.ÚS 1220/12
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti společnosti FERROS PRAHA, s.r.o., IČ 256 46 389, se sídlem Praha 9, Kolbenova 438/7, právně zastoupené JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Litoměřice, Mírové náměstí 157/30, PS 203, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. prosince 2011, č.j. 7 Afs 55/2011 -84, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo narušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odstavci 1 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ").
Finanční úřad pro Prahu 9 doměřil stěžovatelce DPH dodatečnými platebními výměry ze dne 26. září 2007, č.j. 206458/07/009513/7875, za říjen 2004 ve výši 152.000,- Kč, č.j. 206466/07/009513/7875, za prosinec 2004 ve výši 152.000,- Kč a č.j. 206420/07/009513/7875, za květen 2004 ve výši 82.000,- Kč. Odvolání stěžovatelky zamítlo Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu rozhodnutími ze dne 21. dubna 2008 (ve shodném pořadí věcí), pod č.j. 6479/08-1300-101206, č.j. 6480/08-1300-101206, a č.j. 6420/08-1300-101206.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. února 2011, č.j. 9 Ca 242/2008 -42, byly žaloby stěžovatelky proti citovaným rozhodnutím Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 21. dubna 2008, vedené pod sp. zn. 9 Ca 242/2008 , sp. zn. 9 Ca 243/2008 , a pod sp. zn. 9 Ca 244/2008 , spojeny ke společnému řízení (výrok I.); žaloby byly zamítnuty (výrok II.) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla kasační stížnost stěžovatelky zamítnuta (výrok I.), a nikomu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení (výrok II.).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že Finanční úřad pro Prahu 9 v průběhu daňové kontroly daně z přidané hodnoty požadoval, aby stěžovatelka prokázala, že přijala smluvní plnění v podobě zprostředkování světelné reklamy, výroby reklamního spotu a jeho odvysílání v termínu od 1. ledna do 31. prosince 2004 v rozsahu minimálně 1x za hodinu v době od 00:00 do 24:00 hod. Správce daně přitom neakceptoval ani CD ani svědectví osob, které reklamu viděly, ale chtěl předložit důkaz, který by prokázal rozsah - časovou osu reklamy. Podle stěžovatelky přitom nebylo možno prokázat rozsah ani prostřednictvím play listu. Městský soud v Praze souhlasil se závěry správce daně i odvolacího orgánu o neprůkaznosti rozsahu poskytnuté služby. Za průkazný důkaz správní soud považoval, na rozdíl od stěžovatelky právě play listy, jejichž prostřednictvím dodavatelé reklamy běžně prokazují zadavateli poskytnutí reklamy ve sjednané době a rozsahu. Soud však měl přisvědčit stěžovatelce o nemožnosti dovozovat odpočet daně na splnění daňových povinností dodavatelem.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl s odkazem na neschopnost dodavatele služby (PROPAG INVEST, s.r.o.) prokázat její poskytnutí stěžovatelce, a to pro nevěrohodnost účetnictví. Ani výpovědi jednatelky jmenovaného dodavatele ani jednatele společnosti BUSINES LIGHTS, s.r.o. nepotvrdily skutečnosti vyplývající z účetnictví stěžovatelky. Na základě toho kasační soud konstatoval, že správce daně prokázal neprůkaznost účetnictví stěžovatelky a v důsledku toho její neunesení důkazního břemene. Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí rovněž uvedl důkazy, jimiž by stěžovatelky mohla svá tvrzení prokázat, jejichž nepředložení však vedlo k vydání napadeného rozhodnutí. Stěžovatelka nesouhlasila se způsobem, jak Nejvyšší správní soud rozhodl, je přesvědčena, že v řízení důkazní břemeno unesla, takže soud měl kasační stížnosti vyhovět a napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušit.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 9 Ca 242/2008 , dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ve věci je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem , pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Ústavní soud se zabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odstavce 1 Listin y. Jinak neprovádí hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Právo na spravedlivý proces totiž nezaručuje právo na rozhodnutí odpovídající názoru strany řízení, ale představuje záruku na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Skutečnost, že orgány veřejné moci, včetně Nejvyššího správního soudu, svá rozhodnutí založily na právním názoru, se kterým se stěžovatelka neztotožnila, nezakládá samo o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Skutečnost, že stěžovatelka je přesvědčena o nesprávnosti závěru Nejvyššího správního soudu, je pouze polemikou se závěry řízení. K tomu Ústavní soud stěžovatelku odkazuje na svoji ustálenou judikaturu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listin y např.
(viz N 28/1 SbNU 219). Stěžovatelka tedy ve své ústavní stížnosti nepředložila žádnou ústavně právní argumentaci a její námitky se zúžily výhradně na nesouhlas se závěry Nejvyššího správního soudu, respektive zúčastněných orgánů veřejné moci. Nic z toho nesvědčí o tom, že by v její věci došlo k zásahu do zaručených základních práv.
Nejvyšší správní soud se její kasační stížností zabýval ve stížnostním rozsahu dostatečně, v řízení postupoval v souladu s procesními předpisy a své napadené rozhodnutí řádně odůvodnil. Za daného stavu věci Ústavní soud neshledal zásah do práv stěžovatelky. Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzené pochybení Nejvyššího správního soudu, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu