Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3154/12

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Ing. L. M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem Masná 8, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -111 ze dne 6. června 2012 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít k porušení d (dále též "Listina").

Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud shora označeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné s konstatováním, že k námitkám proti (nedostatečným) skutkovým zjištěním, představujícím dovolací důvod podle (dále též " "), nelze v souladu s při zkoumání přípustnosti dovolání podle přihlédnout. Stejně tak Nejvyšší soud nepřihlédl k stěžovatelem tvrzeným vadám řízení (nedostatečné odůvodnění napadeného rozsudku), představujícím dovolací důvod podle ( ), když ohledně nich nejde o otázku výkladu procesního práva, která by činila rozsudek odvolacího soudu zásadně právně významným. Ve vztahu k meritu věci pak dovolací soud uvedl, že problematika odškodnění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení byla Nejvyšším soudem v jeho judikatuře již vyřešena, přičemž odkázal zejména na Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nejvyšší soud uzavřel, že odvolací soud se při posuzování nároku žalobce od zásad v ní vyjádřených neodchýlil. Na závěr svého rozhodnutí doplnil, že "jiné řešení ve smyslu nepředstavuje ani posouzení nároku žalobce výhradně ve vztahu k vykonávacímu řízení za situace, kdy je toto přerušeno řízením konkurzním, když i v něm napadený rozsudek odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu", odkázav na svůj rozsudek ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. .

Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které tvrdí, že Nejvyšší soud odmítl dovolací návrh navzdory tomu, že "rozhodnutí obecných soudů 1. a 2. stupně jsou evidentně v rozporu s hmotným právem a judikaturou nejvyššího soudu i Ústavního soudu". Obecné soudy prý řešily v extrémním rozporu s konstantní judikaturou Evropského soudu pro lidská práva i Nejvyššího soudu právní otázku, zda v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. , trvajícím od 2. 12. 1999 do 30. 4. 2012, je přiměřeným zadostiučiněním vzniklé nemajetkové újmy celková částka 30 000 Kč.

Stěžovatel je přesvědčen, že dovolacímu soudu předestřel otázky zásadně právně významné, které v ústavní stížnosti blíže rozvádí, avšak ten je nevzal v úvahu a dovolání odmítl. Stěžovatel má přitom za to, že soudy nižších stupňů nevzaly judikáty Nejvyššího soudu v úvahu a rozhodovaly v rozporu s nimi. Dovolacímu soudu rovněž vytýká, že nezohlednil ani judikáty Evropského soudu pro lidská práva, což stěžovatel podrobněji v ústavní stížnosti dále konkretizuje.

Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížností dotčené usnesení dovolacího soudu zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ( y). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Dovolací soud aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž tento svůj postup osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, které tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistické.

Ve vztahu k napadenému usnesení dovolacího soudu pokládá Ústavní soud za nutné konstatovat, že se jedná o usnesení, jímž bylo odmítnuto dovolání opírající se o ustanovení . Koncepce dovolacího důvodu uvedeného v tomto ustanovení odpovídá postavení Nejvyššího soudu coby vrcholného soudního orgánu, jehož úkolem je, inter alia, vyhodnocovat pravomocná rozhodnutí soudů v občanském soudním řízení a v trestním řízení, a na základě těchto vyhodnocení sjednocovat judikaturu v zájmu jednotného rozhodování soudů ( y, , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších změn). Dovolací důvod dle představuje jeden z nástrojů, jehož prostřednictvím plní Nejvyšší soud své poslání, přičemž přípustnost dovolání z tohoto důvodu závisí na úvaze dovolacího soudu, jelikož na mimořádný opravný prostředek z tohoto důvodu není ex lege nárok. Povaha dovolání opřeného o citované ustanovení se ostatně odráží i v dikci ustanovení . Co představuje otázku zásadního právního významu, si dovolací soud vyhodnocuje sám, a to právě za účelem plnění svých výše nastíněných úkolů.

U rozhodnutí o dovolání postavených na otázce zásadního právního významu lze z ústavněprávního pohledu toliko zkoumat, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil, proč se o takovou otázku v posuzované věci nejedná, což dovolací soud v projednávané věci uspokojivě splnil. Na svých vybraných judikátech ilustroval, proč tyto otázky materiálně nenaplňují stěžovatelem formálně deklarované dovolací důvody, resp. proč k některým dovolacím důvodům není možné v dovolacím řízení vedeném na základě přihlížet. Na tomto místě se sluší poznamenat, že dovolací řízení založené na možné existenci otázky zásadního právního významu, která je výlučně orientována na problematiku aplikace a interpretace pramenů práva, toliko představuje možnost předestřít Nejvyššímu soudu k úvaze jednu či více právních otázek z oblasti práva hmotného i procesního, nicméně je výhradně na posouzení samotného dovolacího soudu, jak se k předloženým otázkám postaví, neboť jejich řešení nelze dovolacímu soudu nijak vnucovat.

Za dané situace tudíž musil Ústavní soud odmítnout ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 23. srpna 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu