Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1981/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka (soudce zpravodaj) a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti D. K., zastoupené JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se sídlem Vítězná 10, 360 66 Karlovy Vary, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu v Brně č. j. -110 ze dne 19. dubna 2011, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -61 ze dne 30. srpna 2010, rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze č. j. 8429/07-1100-203537 ze dne 17. prosince 2007, rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze č. j. 8427/07-1100-203537 ze dne 17. prosince 2007 a dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Českém Brodě č. j. 18490/07/035970/2492 ze dne 29. května 2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen , "), usiluje stěžovatelka o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, a to práva uvedená v , , , , , d (dále jen " "), , , , y ČR (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatelka ve své stížnosti napadá mimo jiné také rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze č. j. 8429/07-1100-203537 ze dne 17. prosince 2007. Ústavní soud však dospěl k závěru, že toto rozhodnutí bylo zahrnuto do petitu ústavní stížnosti omylem, jelikož je společně s dalšími navazujícími rozhodnutími napadeno ústavní stížností manžela stěžovatelky T. K. evidovanou pod

sp. zn.

, kterou podala totožná právní zástupkyně JUDr. Jana Wenigová. Ústavní soud k výše uvedenému uvádí, že není možné podávat ústavní stížnost za jinou osobu, aniž je tvrzeno, že bylo zasaženo do práv stěžovatelky. Stěžovatelka je tedy v případě výše citovaného rozhodnutí osobou zjevně neoprávněnou k podání ústavní stížnosti.

Z obsahu ústavní stížnosti, z jejích příloh a ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. , který si za účelem posouzení důvodnosti návrhu Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že Finanční úřad v Českém Brodě vydal dne 29. května 2007 dodatečný platební výměr na daň z příjmu fyzických osob za rok 2005, č. j. 18490/07/035970/2492. Tímto rozhodnutím byl stěžovatelce stanoven základ daně 0 Kč, dodatečně byla stanovena polovina společného základu daně ve výši 497 589,50 Kč a dodatečně vyměřena daň ve výši 159 232 Kč.

Rozhodnutím Finančního ředitelství v Praze (dále jen "finanční ředitelství") ze dne 17. prosince 2007 č. j. 8427/07-110-203537 bylo zamítnuto odvolání proti výše citovanému dodatečnému platebnímu výměru.

Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem č. j. -61 ze dne 30. srpna 2010 zamítnul žalobu stěžovatelky na přezkoumání výše citovaného rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze, dále rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. -110 ze dne 19. dubna 2011 kasační stížnost stěžovatelky zamítnul jako nedůvodnou a finančnímu ředitelství nepřiznal náhradu nákladů řízení.

Spornou otázkou v projednávané věci bylo posouzení oprávněnosti daňových výdajů (nákladů) vynakládaných na poskytování dálničních známek a poukázek na pohonné hmoty zákazníkům manžela stěžovatelky, který prováděl výměnu skel v automobilech.

Stěžovatelka v projednávané ústavní stížnosti namítá, že všechna napadená rozhodnutí, včetně a především rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. -110 ze dne 19. dubna 2011 vybočují z ustálené praxe správních orgánů i z ustálené rozhodovací praxe správních soudů včetně Nejvyššího správního soudu. Rozhodující senát Nejvyššího správního soudu nepostoupil věc v rozporu s , (dále jen " ") k rozhodnutí rozšířenému senátu, a tím porušil stěžovatelčino právo na zákonného soudce. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkazuje zejména na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. ze dne 18. 12. 2007 a rozhodnutí č. j. -67 ze dne 16. 11. 2010 a na nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 16. 11. 2010. Stěžovatelka dále namítá porušení jejího práva na spravedlivý proces, principu právní jistoty, předvídatelnosti rozhodnutí a rovnosti před zákonem. Odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu považuje stěžovatelka za příliš stručné, vnitřně rozporné a nesrozumitelné.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " "].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí". Nic takového však Ústavním soudem nebylo zjištěno. Ústavní soud rovněž připomíná, že na rozdíl od Nejvyššího správního soudu není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem.

Dle platí: Dospěl-li senát Nejvyššího správního soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, postoupí věc k rozhodnutí rozšířenému senátu. Při postoupení svůj odlišný právní názor zdůvodní. Ústavní soud prostudoval stěžovatelkou citované judikáty Nejvyššího správního soudu a dospěl k závěru, že ke změně právního názoru v projednávané věci nedošlo. Judikát Nejvyššího správního soudu č. j. řeší spornou otázku klasifikace výdajů na stavební práce, vychází tedy ze skutkově odlišných okolností. Judikát Nejvyššího správního soudu č. j. -92 řeší spornou otázku ohledně daně z přidané hodnoty, která byla v souvislosti s poskytnutím bonusu účtována a jako daň na výstupu také odvedena. Nejvyšší správní soud ve věci sp. zn. dospěl k závěru, že není sporu o tom, že výdaje na bonus, které svým zákazníkům poskytoval stěžovatel v podobě mobilních telefonů atd., byly výdaji, které směřovaly k získání nových a udržení stávajících zákazníků, tedy výdaji ve smyslu zákona o daních z příjmů. Ke stejnému závěru, že výdaje na dálniční známky a poukázky na pohonné hmoty jsou podřaditelné pod výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, neboť jsou způsobilé se pozitivně projevit v příjmech daňového subjektu, dospěl Nejvyšší správní soud i v napadeném rozhodnutí. Dle přesvědčení Ústavního soudu tedy není žádného podkladu pro úsudek, že napadená rozhodnutí vybočují z mezí ustálené soudní praxe.

Správní orgány a posléze obecné soudy dospěly k závěru, že ustanovení § 24 odst. 1 stanoví základní pravidlo, podle nějž lze základ daně snížit o (blíže neurčené, tedy jakékoli) výdaje, které byly vynaloženy k dosažení, zajištění a udržení příjmů. V § 25 odst. 1 zákona o daních z příjmů vyjmenovává druhy výdajů, které nelze považovat za výdaje k dosažení příjmů, i když třeba pro daňový subjekt představují ekonomický přínos. Ustanovení § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů je třeba vykládat v souvislosti s § 25 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Výdaj, který se příznivě projevil v příjmech daňového subjektu, může být daňově účinný jen tehdy, není-li zároveň výslovně zmíněn v § 25 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Výše uvedené závěry považuje Ústavní soud za ústavně konformní a nemá jim z ústavněprávního hlediska co vytknout. Stejně tak Ústavní soud neshledal stěžovatelkou namítané porušení ústavně zaručeného práva na zákonného soudce.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvedla žádné další relevantní argumenty či námitky, které by byly způsobilé správnost závěrů obsažených v napadených rozhodnutích zásadním způsobem zpochybnit. Právní závěry, které ve věci rozhodující orgány a soudy učinily, nelze považovat za protiústavní. Okolnost, že se s nimi stěžovatelka neztotožňuje, nemůže pak sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelkou namítaných ústavně zaručených práv, dospěl proto k závěru, že jsou splněny podmínky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu