Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1374/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky Vodafone Czech Republic, a. s., se sídlem Vinohradská 167, 100 00 Praha 10, IČO: 25788001, zastoupené JUDr. Danielem Weinholdem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovo náměstí 10, 120 00 Praha 2, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2012 č. j. -124, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2011 č. j. -41, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se domáhala zrušení výše označených rozsudků s tím, že se jimi cítí zkrácena na svých právech, zakotvených v , , d (dále jen " "), jakož i Evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelka uvedla, že podle jejího přesvědčení se oba soudy ve svých rozhodnutích nevypořádaly s její argumentací vztahující se k výkladu , o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a jejím nárokem na uplatnění daňové ztráty dodatečným daňovým přiznáním ze dne 25. 3. 2008 za zdaňovací období roku 2002; to však bylo správními orgány i soudem považováno za úkon učiněný po lhůtě k tomu stanovené. Dále poukázala na závěr soudů, dle ní nesprávný, týkající se zákona o daních z příjmů, novelizovaného , i jeho vztahu k podílovým fondům a na nutnost takového výkladu citovaného ustanovení, který by nevybočoval z rozumného výkladu právního předpisu.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [ , , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")].

Ústavní soud poukazuje na to, že z obsahu stížností napadených rozhodnutí zásah do práv, kterých se stěžovatelka v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Nejvyšší správní soud kasační stížnost žalobkyně posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a opodstatněně ji zamítl. V rozsáhlém odůvodnění s poukazem na svou judikaturu vztahující se k daňovému právu, na judikaturu Ústavního soudu i Vrchního soudu v Praze, na věcnou působnost zákona o daních z příjmů, vyplývající z přechodných ustanovení , účinného od 1. 1. 2008, se vypořádal se všemi námitkami ve stížnosti uplatněnými, týkajícími se výkladu a aplikace citovaného ustanovení a důvodně dovodil správnost napadeného rozsudku Městského soudu v Praze. Ten na základě zjištění, že stěžovatelka podala za zdaňovací období roku 2002 řádné daňové přiznání (s vykázanou nulovou výší daně), a k němu dodatečné daňové přiznání s uplatněnou daňovou ztrátou snižující daňovou povinnost podala až v roce 2008, důvodně konstatoval, že toto dodatečné daňové přiznání bylo podáno zjevně po lhůtě stanovené ve spojení s zákona o správě daní a poplatků a řízení o něm proto bylo v souladu se zákonem správcem daně oprávněně zastaveno. S ohledem na shodné námitky, jež stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti a také v ústavní stížnosti, lze na vyčerpávající odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu v dalším odkázat.

Ústavní soud uzavírá, že mezi zjištěním správních soudů a právními závěry z něj vyvozenými nelze shledat ani extrémní rozpor (ve smyslu ustálené judikatury) a nejde ani o postup svévolný. Správní soudy srozumitelně a jasně uvádějí důvody, které je k jejich závěru vedly. Jejich argumentace je logická, jasná, přesvědčivá a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná.

Za tohoto stavu Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze základní práva a svobody stěžovatelky, jichž se dovolává, zjevně porušeny nebyly.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení ].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2012

Vojen Güttler, v. r.

předseda senátu