Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2357/12

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 13. srpna 2012 v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů ve věci navrhovatele Andante CZ, spol. s r. o., IČ 26707071, se sídlem Praha-Holešovice, Letohradská 711/10, zastoupeného Mgr. Janem Jandou, advokátem se sídlem Praha 1, Revoluční 13, o ústavní stížnosti proti rozsudkům Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. března 2012 č. j. -326, Krajského soudu v Praze ze dne 15. září 2011 č. j. -296 a Okresního soudu v Rakovníku ze dne 31. března 2011 č. j. -266, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Navrhovatel se cestou ústavní stížnosti domáhal zrušení výše citovaných rozsudků s tím, že se jimi cítí dotčen v právech, zakotvených v d a v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Uvedl, že žalobou směřující proti Městu Rakovník uplatnil nárok na zaplacení částky 1 195 347,- Kč, kterou vynaložil na rekonstrukci nebytových prostor a zhodnotil tak majetek žalovaného. I když soud I. stupně původně mezitimním rozsudkem uznal oprávněnost žaloby co do základu, po zrušení tohoto rozhodnutí soudem II. stupně, Okresní soud v Rakovníku žalobu zamítl z důvodu neunesení břemene tvrzení, ze stejného důvodu pak odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Poněvadž měl za to, že se soudy jeho tvrzeními řádně nezabývaly, že vytýkané neunesení břemene tvrzení bylo pro posouzení jeho nároku nepodstatné a nemohlo být důvodem pro zamítnutí žaloby, podal proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze dovolání, které však Nejvyšší soud zamítl z důvodů, které podle jeho přesvědčení nemohou obstát a které vedly k překvapivému rozhodnutí, jež dovolací soud i nedostatečně zdůvodnil. Poukázal na obsah nájemní smlouvy uzavřené mezi účastníky a na dohodnuté podmínky pro její výpověď, jakož i na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k této problematice.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [, , ve znění pozdějších předpisů].

Z obsahu stížností napadených rozsudků zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Nejvyšší soud, který s ohledem na obsah dovolání zjistil jeho přípustnost, opodstatněně rozhodl tak, jak v jeho rozhodnutí obsaženo. V odůvodnění svého výroku o zamítnutí dovolání se vypořádal s námitkami žalobce, nyní stěžovatele, kterými brojil proti posouzení uplatněného nároku jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení z právního důvodu, který odpadl, když dle něj je žalovaná částka nárokem na plnění ze smlouvy. I když Nejvyšší soud pokud jde o aplikaci ustanovení § 451 občanského zákona o bezdůvodném obohacení na smlouvu ze dne 16. 1. 2003 (smlouva o smlouvě budoucí) i výkladu použitého ustanovení § 667 odst. 1 občanského zákona na smlouvu ze dne 3. 9. 2003 (nájemní smlouva) a v tomto směru posouzení uplatněného nároku žalobce soudem považoval za nesprávné, pak právě s ohledem na obsah smlouvy (dohody účastníků) ze dne 3. 9. 2003 důvodně shledal, že právo žalobce na vrácení vynaložených investic není dáno, a tak napadené rozhodnutí soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku, i přes nesprávnou aplikaci výše citovaných ustanovení, správné je. Na obsáhlé a vyčerpávající odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu lze v dalším odkázat. Nutno dodat, že pokud jde o hodnocení obsahu nájemní smlouvy ze dne 3. 9. 2003 Nejvyšším soudem a jeho závěrů z hodnocení vyplývajících, nelze tyto považovat za překvapující. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu II. stupně, odvolací soud se obsahem označené smlouvy zabýval, mj. konstatoval, že na základě ní a předčasného ukončení nájmu žalobcem důvod plnění ze strany žalovaného není dán.

Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [ , ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2012

Vojen Güttler

předseda senátu Ústavního soudu