Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2568/12

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného Mgr. Štěpánem Janáčem, advokátem se sídlem na adrese Praha 1, Na Poříčí 12, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2012 č. j. -216, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. července 2012, se stěžovatel domáhal podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces ve smyslu d (dále jen " "). Stěžovatel rovněž navrhl, aby Ústavní soud uložil Městskému soudu v Praze povinnost nahradit mu náklady řízení před Ústavním soudem.

Z předložené ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že o žalobě podané stěžovatelem dne 27. září 2007 proti žalované Městské části Praha 2, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 8. října 2009 č. j. -129 tak, že výpověď daná stěžovateli z nájmu bytu dle ustanovení , c), d) je neplatná a žalované uložil povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 43 911,- Kč. K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. dubna 2010 č. j. -156 rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o věci samé tak, že žalobu o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu zamítl. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 17. ledna 2012 č. j. -192 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Městský soud v Praze znovu rozhodl rozsudkem napadeným ústavní stížností tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil (výrok I.), ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že se stěžovateli jejich náhrada nepřiznává (výrok II.) a stěžovateli nepřiznal ani náhradu nákladů řízení před odvolacím a dovolacím soudem (výrok III.). Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v posuzované věci shledal důvody hodné zvláštního zřetele pro odepření jejich náhrady úspěšnému stěžovateli ( a ). Tyto důvody spatřoval městský soud v okolnostech, které žalovanou vedly k dání výpovědi (samotná otázka vzniku společného nájmu bytu/-ů/ stěžovatele a jeho manželky byla předmětem rozsáhlého dokazování), v okolnostech celého případu i v celkových poměrech na straně obou účastníků. Proto dospěl k závěru, že by povinnost hradit stěžovateli náklady řízení bylo vůči žalované nepřiměřenou tvrdostí.

Z argumentace stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti je patrné, že i když navrhuje zrušení celého napadeného rozsudku, napadá toliko výroky, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Stěžovatel tvrdí, že od podání žaloby až do současné doby byl nucen vynaložit značné prostředky na svoji obranu proti dle jeho názoru zcela účelové výpovědi z nájmu. V průběhu soudního sporu si byl nucen vypůjčit finanční prostředky na úhradu právního zastoupení, čímž se dostal do tíživé finanční situace, která mu znemožňuje řádně hradit nájemné ve svém bytě, v důsledku čehož byla celá jeho téměř pětiletá snaha o určení neplatnosti výpovědi z nájmu zmařena, neboť o předmětný byt zřejmě přijde. Podle názoru stěžovatele městský soud svůj postup řádně nezdůvodnil a de facto zmařil právo stěžovatele domáhat se svého práva u nestranného soudu.

Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud již opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ve věci

sp. zn.

a

in http://nalus.usoud.cz). Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny porušení tvrzených základních práv.

Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel toliko polemizuje s odůvodněním odvolacího soudu uvedeným v jeho rozhodnutí a předkládá vlastní představu o tom, jak by měl tento soud rozhodnout. Takto pojatá ústavní stížnost zůstává zcela v rovině podústavního práva a staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti [srov. , y (dále jen " ")]. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností ( y).

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí plyne, že městský soud se rozhodnutím o náhradě nákladů řízení řádně zabýval a své rozhodnutí pak zcela přesvědčivým způsobem odůvodnil. Je zásadně věcí obecných soudů, zda v té které věci ustanovení aplikují, přičemž kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé zasáhnout do některého tvrzeného ústavně zaručeného základního práva, Ústavním soudem zjištěno nebylo.

Ústavní soud se neztotožnil ani s tvrzením stěžovatele, že aplikací ustanovení , byla ve věci porušena zásada nestrannosti soudu. Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 ve věci

sp. zn.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu - svazek 36. Vydání 1. Praha : C.H. Beck, 2005, nález č. 39, s. 427 a násl.). Za porušení právní jistoty či nestrannosti soudu však nelze považovat případy, kdy soud aplikuje ustanovení, které je součástí právního řádu, jeho rozhodnutí vyplývá z provedených důkazů a je řádně odůvodněno.

Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které byly co do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení v řízení vyvozeny, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do tvrzených základních práv chráněných u a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení jako zjevně neopodstatněnou.

Pokud se týká návrhu stěžovatele, aby Ústavní soud uložil Městskému soudu v Praze povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, Ústavní soud konstatuje, že podmínky pro postup podle neshledal, proto návrhu nebylo možno vyhovět.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 6. srpna 2012

Vlasta Formánková v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu