Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1971/12

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. D., zastoupeného JUDr. Janem Peterem, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo nám. 225, proti výrokům I. a IV. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2012, čj. -425, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V záhlaví označeným rozsudkem změnil Krajský soud v Praze rozsudek soudu I. stupně ve výroku II. tak, že stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok I.), jinak prvostupňový rozsudek potvrdil (výrok II.), uložil žalované povinnost zaplatit České republice částku 2718 Kč na náhradě nákladů řízení (výrok III.), a zavázal žalovanou zaplatit stěžovatelii částku 24 351 Kč na náhradě nákladů odvolacího řízení. Změnu výroku o náhradě nákladů řízení odvolací soud odůvodnil poukazem na Stěžovatel se domáhal po žalované uzavření smlouvy (nahrazení projevu vůle) proto, že prodávající, jež byla osobou odlišnou od žalovaného, nesplnila svou povinnost a neučinila řádnou nabídku z předkupního práva. Žalovaná tedy dle odvolacího soudu danou situaci nezavinila, a proto by bylo dle mínění odvolacího soudu nepřiměřeně tvrdé, aby byla povinna hradit stěžovateli náklady řízení vzniklé před soudem I. stupně. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle a Tyto náklady v sobě zahrnovaly mj. odměnu za zastupování, kterou soud stanovil dle Odvolací soud odmítl právní názor stěžovatele, že by se při stanovení odměny mělo postupovat dle citované vyhlášky. Jednak tohoto předpisu přímo dopadá na daný typ řízení (nahrazení projevu vůle), a jednak hodnota převáděných nemovitostí z obsahu spisu nevyplývá (nebyla zjišťována) a zjišťovat ji pouze pro účely výpočtu náhrady nákladů řízení by bylo zjevně neekonomické.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že výroky I. a IV. rozsudku odvolacího soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Stěžovatel v prvé řadě nesouhlasí se stanovením odměny za zastupování dle ; hodnota předmětu sporu byla vyčíslena smlouvou a je tedy možno stanovit výši odměny dle uvedené vyhlášky. Dále stěžovatel namítá, že řízení probíhalo v devíti částech; u každé této části měl soud při určování náhrady nákladů řízení postupovat odděleně.

II.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvedl, že při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a ke zrušení výroku o náhradě nákladů řízení přistupuje pouze výjimečně. Je totiž výlučně v pravomoci obecných soudů posoudit úspěch stran v řízení a na základě toho rozhodnout o přiznání náhrady nákladů řízení a jejich výši. Ústavní soud může zasáhnout do rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení pouze v případech, jestliže by došlo k procesnímu excesu, majícímu charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.

I když se může rozhodnutí o náhradě nákladů řízení citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity porušení základních práv a svobod. Procesní povaha rozhodnutí o nákladech řízení způsobuje, že zde není přímý vztah k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny ústavním pořádkem ČR (viz např. nálezy

sp. zn.

,

). Protože se jedná o zpochybnění výkladu a aplikace práva, je třeba respektovat zásadu, že o protiústavnost rozhodnutí jde teprve v případě zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardního výkladu procesně právních ustanovení, což znamená nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vady musí tedy dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Ve zvýšené míře se zde tedy uplatní zásada, že pouhá eventuální nesprávnost není hlediskem ústavněprávního přezkumu.

Vzhledem k výše uvedenému je rozhodování o nákladech řízení převážně doménou obecných soudů. Ústavní soud by zde mohl zasáhnout pouze tehdy, pokud by rozhodnutí obecného soudu mělo charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. To se však v dané věci nestalo. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, proč změnil výrok rozsudku soudu I. stupně o náhradě nákladů řízení, a stejně tak se argumentačně vypořádal s odvolací námitkou týkající se Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy řádně odůvodněno, přičemž v argumentaci tohoto soudu nelze spatřovat procesní exces v podobě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, či jinou vadu ústavněprávního rozměru.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 23. července 2012

Vojen Güttler

předseda senátu